Bože, jak já toho kluka nenáviděla! Už od základky jsme na sebe byli jak pes a kočka, a o to horší bylo, že ON bydlel ve stejném domě jako já.

Umíte si představit, jak já strašně trpěla, když jsem tu „obludu“ musela den co den potkávat na schodech?!

Nesnášela jsem ty jeho přiblbý řečičky o puberťačce a přímo jsem nenáviděla ten jeho protivný, pisklavý smích... Brrr!

 

Když mezi námi byla skutečně otevřená válka, bylo mi třináct. Joj, to byla doba!
I když ON byl o rok starší, po duševní stránce mu nebylo víc než pět let. Co pět! Ne víc než čtyři roky!

 

Bylo až neuvěřitelné, co všechno dokázal vymyslet, aby mě naštval.

Ukradnul mi ventilky od kola.

Jednu brusli mi přivázal na potrubí, které vedlo po domě až u stropu.

Zamknul mě v kočárkárně a nechal mě tam tři hodiny!!!

Do tenisek mi vylil sirup.

 

Pokračovat ve výčtu toho, co mi ta obluda vyváděla, už radši nebudu, protože bychom tu byli minimálně do rána.

 

Čas běžel a já měla na dortu pomyslných sedmnáct svíček.

Užívala jsem si mládí a prožívala svoji první velkou lásku. Jmenoval se Michal a byl to snad ten nejkrásnější kluk z města.

Že byl namyšlený? Že střídal holky jak ponožky? To mi tedy fakt nevadilo. Já si žila ve svém růžovém, zamilovaném světě a bylo mi jako nikdy předtím...

 

Než do mého romantického období opět zasáhla „Obluda“.

Nejenže přestříkal Michalovi kolo na zářivě růžovou barvičku, ale ještě mu jedno odpoledne jen tak mimochodem položil úžasnou otázku: „Ty s ní spíš taky?“

 

A bylo po lásce....

 

Obludu jsem chtěla zabít, vystřelit na Měsíc, předhodit ji hladovým šelmám. Má urputná nenávist se k té osobě opět probudila a s vášní nedočkavého milence kula pikle.

 

Asi půl roku poté, co ta nestvůra zničila můj něžný románek s manekýnem, se před domem stále častěji objevovala kočka – dvounohá kočka – v krátké sukni, s nohama až do nebe a s vlasy černými jak noc.

 

Neznala jsem ji a tak trošku jsem měla pocit, že mi „leze do rajónu“.

Netrvalo dlouho a já zjistila, co u našeho domu ta cizí vetřelkyně pohledává. Jistě! Chodí s Obludou!

 

Známé pořekadlo Pomsta je sladká ovládlo mou mysl a já cítila nadšení jak malá holčička, co najde pod stromečkem vytouženou panenku.

 

Bylo léto, slunce spalovalo chodníky a kočičí vetřelkyně seděla před domem na zídce.

Čistě „náhodou“ jsem šla okolo a čistě „náhodou“ jsem řekla: Ta sukně je fakt úžasná, sluší ti! Přičemž jsem vykouzlila ten nejpřátelštější úsměv, který mám v zásobě, a čekala, zda hozená návnada zabere.

 

Nemýlila jsem se.

Vetřelkyně mi opětovala úsměv a už jsme se pustily do klábosení.

 

Větu: Já se ti divím, že hodíš s tím klukem z osmýho patra. Ty taková krásná holka..., jsem si nechala až na páté „přátelské“ a „náhodné“ setkání...

Vyvalila na mě svoje zmalovaná kukadla, pootevřela pusu a zeptala se s naivitou v hlase: A proč bych neměla?

 

Pokrčila jsem rameny a nasadila skutečně vážnou tvář. „Ty nevíš, že má stálý opletačky s policií? Dokonce se proslýchá, že je podezřelej ze znásilnění...“

Já vím, bylo to opravdu hodně silný kafe...ale na druhou stranu, jen jsem mu vrátila vše, co mi kdy provedl!

 

Vetřelkyně pochopitelně reagovala tak, jak jsem očekávala. Řekla jen: Pane bože! Otočila se na podpatku a vzala zpátečku. Navždy.

 

Ach, jakou já tenkrát měla radost!

 

A pokud vás zajímá, zda se o této podlé akci někdy dozvěděla Obluda, pak vězte, že ano.

 

Byl Máj, lásky čas... Mně bylo o pět let víc a pomalu jsem se dokolébala s velikým bříškem na lavičku do stínu. Hrozně mě bolela záda a tak nějak jsem cítila, že miminko už bude co nejdříve chtít na svět.

 

„....pamatuješ si na ni?“ zeptal se mě manžel a podal mi láhev s vodou.
“Jasně,“ řekla jsem a s úlevou si natáhla nohy před sebe. „Řekla jsem jí, že jsi násilník!“

 

Manžel jen údivem otevřel ústa a pak vyprskl. „Teda já myslel, že jsem tu naši bitvu s přehledem vyhrál já! “

S ženskou lstivostí jsem na něj mrkla. „Nepodceňuj nás, holky. Ženská je prostě ženská... A i když si vy chlapi často myslíte, že vše je podle vás, většinou si myslíte jen to, co my ženy chceme, abyste si mysleli....“

 

Chytla jsem „Obludu“ za ruku a vystavila obličej slunečním paprskům, které se draly skrz listy stromu na zem.

Život je tak zvláštní... Přivřela jsem oči a oddala se vzpomínkám....