Madeira

Můj milý deníčku – Pico Ruino

Toto je pokračování deníčku. Pokud chcete pochopit souvislosti, musíte si přečíst i první díl. Ten najdete ZDE.

K dnešnímu dílu se váže i fotoalbum, které jasně dokresluje atmosféru pobytu. Vraťme se do 6. března tohoto roku, na ostrov Madeira. Je krásné mrazivé ráno.

6. 3. 2005, 8:43 – hotel Salagem Pico de Urze

Jsme po snídani. Noc byla klidná ale chladná. V pokoji byla teplota kolem 11°C a topení vypnuli v okamžiku, kdy jsme si dali sušit věci. Oproti spaní na betonu však značný rozdíl. Dnes jsme si naplánovali cestu na Encumeádu – průsmyk, který dělí ostrov na severní a jižní část. Výchozí místo pro cestu na Pico Ruino – nejvyšší horu ostrova.

Michalovy hodinky nám ukazují následující statistiky. Cestu, ač od hladiny moře, jsem začali ve 23 m n. m. dne 4. 3.2005 v 15:40. Zatím nejvyššího bodu jsme dosáhli 5. 3. 2005 ve 20:38, a to 1 357 m n. m. Sestoupali jsme 217 metrů a vystoupali 1 549. Na cestu korytem řeky zajímavá čísla.

Restaurace v hotelu Salagem je úžasná, po stěnách a stropech imitace pralesa a v něm umělohmotné sochy pralesních zvířat v životních, nebo skoro životních velikostech – slon, opičky, papoušci, hadi a další havěť. Zajímavý kulturní zážitek. Michal se odmítá nechat vyfotit s opičkami, a tak jsem ho alespoň vyfotil se slonem.

Loučím se s tebou deníčku až do večera a doufám, že den s tím skuhrajícím šmoulou vydržím.

6. 3. 2005, 16:20 Encumeada

Pravidlo, že třetí den bývá nejkritičtější, se opět potvrdilo. Ačkoliv nejlehčí a nejkratší trasa – jsme nejvíc dobití. Od hotelu jsme slezli na levádu de Paul II. Ta vede přibližně 1 200 metrů n. m. na jižní části ostrova. A jsou z ní neuvěřitelné výhledy na moře a město pod námi. Vzpomněli jsme si na večer a na to, jak ta města svítila. Všechny kopečky byly obsypány barevnými světly.

V noci tady nahoře mrzlo, tráva byla namrzlá a volně se po svazích pohybují krávy, a nejen tam. Klidně rozvážně stojí uprostřed silnice a čekají, až k nim dojedete. Už se těšíme, až si z nich dáme nějaký zajímavý steak. Mňam!

Leváda de Paul II je pěkně rovná, kopíruje terén, místy však přes ni přetéká voda. Místní nám na hotelu říkali, že tolik dešťů jako letos snad ještě nezažili. Však si to pamatujete, celá Evropa se potýkala s počasím a ani Madeiře se to nevyhnulo. Jsme rádi, že jsme se trefili do období po deštích. Mně se podařilo v takovém, úplně blbém místě nabrat do levé boty vodu. Tolikrát jsem přešel daleko komplikovanější místo, tolikrát jsem se zouval, jen abych si nenamočil botu zevnitř, a tady na rovince naberu plnou. A to ještě v místě, kde se to nepodaří ani německému turistovi v polobotkách.

V místě, kde leváda přechází přes silnici, jsem si převlékl ponožky a nakrmil potulného psa. Ten nás nejdříve vyštěkal a posléze při každém zdvihnutí ruky vzal do zaječích. Asi měl špatné zkušenosti. Michal také něco pojedl. U toho se musím na chvilku zastavit.

Od počátku výpravy pořád něco jí. Říká sice, že už skoro nic nemá, ale tuhle vytáhne salámek, sušené ovoce, pastičku, energetickou tyčinku apod. Prostě zůstane válečkem. Má to však i jinou stránku věci – to žrádlo něco váží a Michal má fakt těžký baťoh – nad 20 kg bez vody. Vymlouvá se sice na foťáky, ale já vím své :-)

Neuvěřitelně nádhernou krajinou s úžasnými výhledy na kopce a skaliska protkaná vysokými vodopády a protunelovaná  v různých úrovních levádami. Fotky nedokážou vystihnout ten pocit, který jsme měli. S ohledem na atraktivitu této levády a její téměř nulovou obtížnost jsme postupem času narazili na různé skupinky turistů, a s přibývajícím časem provoz houstl.

Leváda vedla těsně pod náhorní planinou – pod prakticky jediným místem na Madeiře, na kterém máte pocit, že stojíte na rovině. Když jsme došli na konec, přesněji na úplný začátek levády, museli jsme jít podle mapy. Nahoru na plošinu a poté na východ. Dokud jsme nedorazili k silnici. Ať jsme dělali co dělali – jiná cesta, než silnice do Encumeady nevedla. 5 km stále z kopce a skrz tunely.  Sestoupali jsme do nadmořské výšky 1 000 m.

Cestou jsme smutně koukali na Levádu das Rabacal pod námi, o které jsme věděli, že je na ní jeden z nejdelších tunelů, jaké Madeira má. Po zkušenostech s tím jedním zatopeným, a hlavně s ohledem na stav vody v levádách obecně, jsme zvolili cestu vrchem.

Nohy pálí jako čert. Dáváme pivko a rozhodujeme se pro přenocování na Encumeadě. Na Pico Ruivu je to podle ukazatele 14 kilometrů a podle mapy cesta vede pěkně nahoru a dolů. Navíc v mapě je značená jako nezpevněná  a s těmi máme už své zkušenosti. Dává se do nás zima, tak volíme opět zbaběle hotel. Poté, co nás v Residence Encumeada ujistili, že topí a na noc topení nevypínají, jsme se za 40 eur za dva se snídaní ubytovali.

7. 3. 2005, 8:22

Tak jsme po snídani. Je nám lépe než včera večer. Podvečer jsme věnovali hygieně a relaxaci. K večeři jsme spolu s několika dalšími obyvateli tohoto komplexu zvolili večeři bufetového typu a sedmičku dobrého vína. Nakonec si sedli do baru, ale zmoženi únavou jsme byli po pár pivech tak zmoženi, že jsme si nerozuměli ani navzájem. Dávno před půlnocí jsme zalezli do postelí a ráno jsme byli vzhůru už kolem pátý. Zabalili jsme a s úderem 8 h vyrazili na snídani.
Před sebou máme 150 výškových metrů zpět do sedla a pak cestu směr Pico Ruivu. Těšíme se, jen ten sníh, co vidíme z okna v místech, kam jdeme, nám dělá starosti. Navíc to nevypadá, že by tou cestou někdo poslední dobou šel…

7. 3. 2005, 21:26

Máme za sebou nejbrutálnější túru. Cesta na Pico Ruivu trvala 8 hodin. Za první hodinu jsme vystoupali 600 metrů nahoru a dívali se na sedlo z vrchu. Následoval pochod po celkem pěkné cestě po hřebenu zarostlém subtropickou vegetací. Na mapě to vypadalo spíše jako vrstevnice, ale v realitě to bylo po schodech nahoru, po schodech dolů, chvíli rovně, nahoru, dolů. Spíše stále nahoru. Po 3,5 hodinách jsme došli na rozcestí v průsmyku. Na naší mapě z roku 1973 nic nebylo. Naštěstí tam byly ukazatele. Podle nich jsme 3,5 hodiny šli 5,8 km a před sebou jsme měli ještě 5,1 km.

Dali jsme si pauzu, něco pojedli a pustili se do další chůze. Celkem rychle jsme vylezli nad mraky do 1 600 m n. m. a to, co jsme uviděli, nám vyrazilo dech. Úchvatné scenérie, zasněžené vrcholy vykukující z mraků a kousek před námi skoro na dosah Pico Ruivu. Michal vytáhl objektivy a jal se fotit na diáky.  Obavy ze sněhu se stupňovaly. Místy na cestě leželo i více než 10cm mokrého sněhu, který vypadal, že v exponovaných místech bude klouzat. Naštěstí se nic z černých myšlenek nesplnilo. Tam kde to vypadalo nebezpečně sníh nebyl.  A my jsme po téměř osmi hodinách chůze stanuly na nejvyšším místě Madeiry. Na Pico Ruivo 1820 metrů nad mořem a vlastníma silama.

Pocity to byly úžasné, jen představa, že až dolů půjdeme zas po svých v nás nadšení nebudila.

Pod Pico Ruivo je krásná horská chata s drobným občerstvením. Přespat se naní dá jen v přípdě krize, běžně se na ní přespat nedá. Dali jsme si pivko a od místního správce se dověděli, že cesta na Pico Arreiro je uzavřena a že nám pokus o projití nedoporučuje. V exponovaných místech byla údajně klouzačka.

Blížil se večer a představa, jak se hrabeme ve sněhu v kraťasech a bivakujeme v nějaké rozsedlině se nám nelíbila. Rozhodli jsme se pro sestup k hladině mořské. Chvíli jsme ještě pokecali se správcem, který z nás měl evidentně radost. Nejdříve nám řekl, že jsme první, za poslední tři týdny kdo prošli tu cestu, že dosud ji měl za neprůchozí a pak se nám jal vyprávět o životě na horské chatě. Bohužel Portugalsky, ale my jsme stejně kývali hlavama, jako že rozumíme a místy jsme mu i fandili. Odradit se nenechal a na cestu nám popřál hodně zdraví a štěstí.....

A příště o tom jaké to je sestoupit během tří hodin z 1820 metrů nad mořem k tomu moři a jak se chodí po vlhkém mechu rostoucím na jílovém podkladě a jak náš pobyt na Madeiře skončil bohapustou přežíračkou ovčími a kozými sýry doplňovanou masakrováním místních klobás a salámů a to celé zapíjené úžasným vínem.

Tak zase za 14 dní u závěrečného dílu tohoto krátkého seriálu.

Více informací naleznete na www.snailtravel.cz , ale pokud je budete chtít navštívit osobně, pak je to zde: Veleslavínova 6, Praha 1, telefon 224 813 926, 224 814 567, email internet@snailtravel.cz.