Svého syna neviděl už čtyři roky. Bývalá manželka ho křivě obvinila z týrání chlapce, ale soud ho očistil. Přesto mu brání v kontaktu se synem a on tím velmi trpí. Ale sám se bojí udělat první krok. Přečtěte si příběh naší čtenářky a poraďte.

looking

V životě mě jako každou ze zdejších čtenářek potkalo kde co a teď řeším situaci, u které bych ocenila pohled z venčí, nezaujatý. Nerada bych udělala chybu. Samozřejmě vím, že nakonec bude jen na mně, co udělám, jestli vůbec něco udělám, ale budu ráda za každý názor.

Jsem rozvedená, děti nemám a po pár životních karambolech mám snad konečně vedle sebe toho správného chlapa. Je také rozvedený, už je to nějakých 10 let. S bývalou ženou mají syna, kterému je 12 let.

Bohužel už jsou to 4 roky, co můj přítel viděl syna naposledy. Rozvedli se s bývalou prý celkem v klidu, na všem se dohodli, ona odešla i s klukem za jiným mužem. Roky si přítel bral syna na víkendy, ale i jindy, když mu to žena umožnila. Platil pravidelně alimenty, bral kluka na dovolené... Já to tedy nezažila, ale řekla bych, že se jako táta o něj staral a fungoval i po rozvodu relativně dobře.

Ještě musím říct jednu důležitou věc - přítel má jako koníčka zbraně. Má doma trezor a v něm několik pušek, občas je čistí, „kochá se jimi“ - prostě je to jeho koníček. Klíče od trezoru nosí pořád při sobě.

Když bylo klukovi osm let, jel si jednou v pátek pro něj a bývalá žena mu ho odmítla dát. Obrátil se na soud a tam se dozvěděl, že na něj podala žalobu, že svého syna týrá.

Začal šílený kolotoč vyšetřování, psychologických posudků... dokonce ho obvinila, že svého syna obtěžuje telefonováním (volal mu prý cca 2x do týdne!) a že ho postřelil. Četla jsem obvinění, zápisy z jednání i psychologické posudky, přítel mi všechno dal hned ze začátku našeho vztahu přečíst, abych si prý udělala vlastní obrázek.

Ve zkratce - přítel všechny soudy vyhrál. V lékařské zprávě stojí, že zranění syna v žádném případě nebylo střelného charakteru. Přítel mi říkal, že prý kluk blbnul v lese, upadl a napíchl si nohu na nějakou větvičku, měl prý na noze jen modřinu, a protože byl hodně živé dítě, nebylo to nic neobvyklého.

Ze všech psychologických posudků vycházel přítel jako naprosto normální člověk. V posudcích syna je doslovně psáno, že neříká pravdu a že z jeho slov je znát vliv třetích osob.

Soudy skončily po dvou letech, když bylo klukovi 10. Soud uznal přítelovu nevinu a dál nařídil, aby zůstal v péči matky a otec si ho bral ve stanovených dnech a hodinách. Psycholog, který zpracovával posudky na syna, ale příteli řekl, že kluk ho po dobu soudu (znovu připomínám, že trval 2 roky) neviděl a má v hlavě takový zmatek, že pokud ho nechce na dobro ztratit, nemá si styk s ním vynucovat. S bývalou ženou se tedy před soudem dohodli, že nechají na klukovi, kdy bude chtít tátu vidět. Přítel dál platí alimenty, ale od té doby kluka neviděl...

Hodně se tím trápí. Nemluví o tom moc, ale je to víc než jasné. Staré telefonní číslo na sebe udržuje „při životě“ v prastarém mobilu, nikdo mu na něj nevolá, nepíše, ale přítel přesto čeká. Co kdyby se jednou syn ozval. Sám mu volat ani psát nechce, aby ho jeho bývalá žena zase neudala k soudu, že syna obtěžuje.

Když jsme se poznali a já mu jednou napsala do SMS, že mi chybí, odpověděl mi, že je krásné tohle číst, jen ho mrzí, že synovi je ukradenej... Zkoušela jsem mu říct, jak to vidím já - že klukovi bylo v době soudu 8-10 let, měl houby vlastní rozum, a že mu táta určitě chybí. Jenže kdo ví, co mu říkají doma. Třeba že se o něj táta nezajímá, co já vím.

Jsem přesvědčena, že by měl zkusit syna zkontaktovat on jako táta a nečekat, až bude klukovi 30-40 a možná bude hledat dědečka pro svoje děti... Ale je tvrdohlavej jako mezek a k tomu se asi hrozně bojí dalšího zklamání.

Strašně ráda bych mu pomohla, vím, že mu syn moc chybí. Ale nevím jak. Možná by bylo nejlepší, abych se do toho nepletla a nechala to, jak to je. Opravdu nevím. Ještě podotýkám, že kvůli sobě to dělat nechci - sice děti nemám, ale třeba je jednou mít s přítelem budeme - rozhodně to není tak, že bych chtěla vytvořit nějakou rodinu s jeho synem, v žádném případě ho nechci jeho matce „ukrást“. Jde mi opravdu jen o mého přítele a o to, že se takhle hodně trápí.

mineralka