Má sestra je pro matku důležitější než já a než můj syn

Nazdar Martine, i já zažila tento problém, i když v mírnější formě. Od narození sestry jsem byla jaksi mimo hru. Všechno jsem dělala špatně, sestra dobře. To co ona měla v dětství, o tom se mně ani nesnilo. Rifle, magnetofon a jiné věcičky ona měla, já je "nepotřebovala". V 18 velmi pádná facka kvůli puse od kluka(2 týdny ve špitále), setra randila od 16 a jezdila za klukem i na vojnu. Zkrátka na mně přísnost a sestřička volnost. Nechci se rozepisovat, ale tohle všechno na mně mělo obrovský vliv a poznamenalo mně to na celý život. Se sestrou jsme měly celkem normální vztah, ale já ji neměla ráda. Záviděla jsem jí to, co já nedostávala - matčinu lásku. Opravdový vztah sester se mezi námi objevil až před 8 lety. Celé dlouhé roky jsme byly sestry, ale žádný bližší vztah jsme k sobě neměly. Matka mi kormidlovala život do mých 38 let, pak jsem řekla dost. Rok se mnou nemluvila. Ale všechno dobře dopadlo. Dnes si s mámou i sestrou rozumím velmi dobře, máma mi do života nemluví. Jen je mi líto těch dlouhých promarněných let. Obě máme už dospělé děti, neteř je už vdaná a můj syn žije několik let ve svém s přítelkyní. Propásly jsme spoustu času, které jsme mohly strávit společně se svými rodinami. Ale je to pryč a já jsem šťastná že se naše vztahy upravily. Sice pozdě, ale přece. Zkus si s mámou promluvit, co na tom že Tě seřve. Já to udělala, seřvala mně, rok jsme se ani neslyšely a pak zavolala ona sama. Snad se to upraví i u Vás. Držím palce.

Myslím, že tahle situace se vyřešit nedá, v naší rodině mají v podstatě všichni radši moji sestru i když úplně neopodstatněně, protže je to od doby co se narodila, tudíž jsem to nemohla zapříčinit já. Snažila sem se to změnit hodně dlouho, ale bohužel to asi nejde. Navíc v době, kdy se mí rodiče rozváděli a před tím měli před rozvodem sem odnášela i matčiny nálady atd. byla sem i obviněna, že můžu za rozvod, matka stejně jako píše autor článku mě nemusí klidně vidět celej rok a vůbec jí to nevadí. Když pro mě něco udělá je to jen na oko a vždy jen proto, aby ostatním ukázala, že pro mě něco udělala a ostatní ji za to obdivovali, jaká je dobrá matka. Švícu vídá zhruba co 14 dní, k nám přijela za celou dobu, co žijeme sami asi 3x a to ještě pro to, že musela. Ale to je těžký. Otec dává švíce taky všechno co chce, já donedávna nedostala prakticky nic, předtím jen aby se neřeklo, že ona jede na dovolenou a já ne, tak sem jela taky, školu mi platil, aby bylo vidět, že má dceru na takové škole. Jeho přístup se dost změnil. Matky přístup ne. Vydržíme spolu chvíli, když se vidíme na zdvořilostní návštěvě a to ona nesmí pít, jinak je zle. A ostatní příbuzní? Nevím, asi vycházeli z přístupu mých rodičů, jedinej, kdo z rodiny se ke mně choval vždycky dobře je teta a její manžel. Zbytek pochopil až později, poslední dobou si popovídám i s babičkou, ale to je tak všechno. Taky sem nikdy nepochopila proč a asi ani nepochopím. Hodně lidí mi tuto situaci nevěřilo. Stejně jako můj nynější manžel nechápal, ale už ví, že to tak je i když sám nechápe proč, ale bohužel totak prostě je a čověk to nezmění, může mu to být jen líto, ale pokud chce nějak normálně žít, musí se nad to povznést a žít svůj život se svou novou rodinou a snažit se, aby tohle neudělal svým dětem. Děti sice babičku potřebují, ale když nemá zájem, asi se s tím nic dělat nedá. Přeju hodně štěstí.

*Kotě*: to je pravda, protože u nás samozřejmě na Macka častěji zvýším hlas, častěji mě vytočí a tak vůbec , kdežto na Juniora kolikrát nemusím zvednout hlas vůbec Ale snažím se, ne mít oba ráda stejným způsobem, ale tak nějak brát každého, jaký je a dávat jím stejný díl lásky i přiměřenou dávku přínosti a důslednost se snažím u obou, ačkliv s emi to samozřejmě ne vždy daří. Na druhou stranu se je ale snažím učit, že jsou odlišní, a proto tak jako dostávají jiné věci a ne všechno dvojmo , i přístup k nim se může lišit.
A navíc, on i Junior má své úchylky, takže taky je důvod občas na něj zahartusit

Jeremi: Vivian: Jo, říkala jsem, že není možné mít rád každého stejně, protože každý není stejný a taky, že často může mít jedno dítě pocit, že ho má maminka ráda méně, protože ta k němu jinak přistupuje (viz mnou uvedený příklad). Případ Martinovy máti je velmi extrémní ale na začátku článku Martin píše: "byla přesvědčena o tom, že pokud mne nebude pravidelně mlátit, vychovávat křikem a zákazy, vyroste ze mě grázl a kriminálník." Samozřejmě to je už velmi iracionální a asi i nepodložené, ale v méně extrémní podobě to může být pravda v mnoha rodinách - jedno dítě je prostě třeba nezvedenější než to druhé a je třeba ho více usměrňovat než jeho méně konfliktního sourozence.

Vivian: Já jsem ji tak pochopila.

Avilka: mám pocit, že Kotě nikde nepsala "více" a "méně", ale JINAK

Jeremi: to víš, že nic z toho , já jí taky nic nezávidím a ani neporovnávám, jestli dostává víc, mě to už mrzí jen tak nějak lidsky
S láskou k více dětem je to jak píšeš - mám ráda oba, ale vztah ke každému z nich se liší a vlastně i to mě na tom baví.
P.S. A jestli se na mě fakt těšíte, tak jsem Protože jsem moc ráda, že vás mám

Kote, to, že niekoho som viac "prísna", že k niekomu pristujujem vo výchove jemnejšie neznamená, že ho mám menej alebo viac rada. Respektíve ako závisí miera emócie ( mať rád) od zvoleného spôsobu výchovy, zvlášť ušitého na mieru konktétneho potomka.

Mimochodom, že sa Martínek neozval, hmmm..

A obecná úvaha k tématu:
Naštěstí nemám osobní zkušenost, ale na těhle příbězích mi vždycky přijde, že ten, kdo je ve skutečnosti k politování není Martin a jemu podobní. Já bych politovala spíš jeho mámu, která se z vlastní vůle připravuje o vztah s prvním vnoučetem. A sestru, které maminka taky nebude moct zametat cestičku donekonečna a pro niž bude dopad do reality asi setsakra tvrdý.

Andula: Věřím, že to bolí, že se vlastní máma nezajímá o Tebe a Tvoji rodinu, ale na druhou stranu - kolik toho má Tvoje ségra mimo ni? Ponechám stranou partnera a děti, ale kolik má kamarádů, co se nemůžou dočkat dalšího pokecu u , kolik má zájmů, z kolika věcí se dokáže radovat, nad kolika zamyslet...?

*Kotě*: Já Tě chápu - tak jako nemám stejně ráda svoji mámu jako svého otce, tak si těžko dovedu představit, že bych měla stejně ráda dvě děti. Není to záležitost intenzity citu, ale jeho podoby.

Fiona: Souhlasím s Kotětem. Mám 3 děti a mám ráda každé z nich jinak. I se ke každému jinak chovám, protože jsou jiné, narodili se do určitých rodinných podmínek, mám espolu jiná "bolavá míst" a důvody konfliktů atd. jediné, co dokážeme jakž takž ohlídat, je "materiální spravedlnost" - tj. když byli malí, dostávali k vánocům stejný počet dárků, i dne sna vánoce hlídám, aby jejich dárky měly aspoň přibližně stejnou hodnotu, a když třeba jede jedno z nich jeden rok na nějaký dražší zájezd, je jasné, že příšte pojede některé jiné. A taky s esnažím jim všem dohromad yi každému zvlášť dáva tnajevo, že je ráda MÁM a že jsem tu pro ně, když mě budou potřebovat.

JanaVi: já nevím, jestli mě má moje máma ráda míň než sestru, možná jo, ale hlavně mám dojem, že ona má pocit, že mi vždycky všechno šlo samo a že sestru je třeba chránit, omlouvat a všemožně jí vypomáhat. Momentálně dospěla k závěru, že "už by si taky zasloužila nějakého kluka" a to nevím, kde seženou
Pravda je, že mi jendou máma v nějaké slabé chvilce skoro vyčetla, že jsem vždycky byla "tatínkova holčička" , no, akorát jsem si toho moc nevšimla

*Kotě*: Fiona: jo, přesně tak, mám oba kluky, mám je oba strašně moc ráda, ale každého jinak, asi i proto, že jsou každý jiný. Holt osobnosti Neumím říct, že jednoho víc a druhého míň, to snad ani ne, ale prostě je v tom rozdíl.

sara.l: OK, koukám, že mi tu nikdo nerozumí nebo nechce rozumět, tak dám konkrétní příklad:
Moje tchyně, mimochodem výborná ženská, kterou mám moc ráda, měla mého i mou švagrovou jistě ráda stejnou měrou, ale vychovávat je musela oba úplně jinak. Zatímco byl z výchovného hlediska bezproblémové dítě (zase s ním byly jiné potíže), švagrová měla (podle tchýnina vyprávění a jejího vlastního přiznání) sklony ke lhaní, podvádění, nečestnému jednání, nepořádnosti. Tchýně na ni proto musela být o moc tvrdší než na jejího bratra, jednala s ní mnohem přísněji, přestože ji samozřejmě velmi milovala a miluje. A vychovává ji tak dodneška, často ji "sprdne", když zjistí, že zase jednala určitým nevhodným způsobem. Švagrová jí to dlouho měla za zlé a měla pocit, že ji maminka nemá ráda jako bráchu, protože není hodná - ale protože není v zásadě zlá holka, v dospělosti uznala, že to bylo oprávněné.

Takže někdy se může stát, že i když mám obě svoje děti ráda, nemůžu se k nim prostě chovat stejně a měřit jim stejnou měrou - protože ony taky nejsou stejné. Vyjádřila jsem se dost jasně?

*Kotě*: promin,ale já teda mám obě děti ráda stejně a vůbec by mě nenapadla taková blbost,že holce budu nadržovat a klukovi ne..nebo naopak...je mezi nima rozdíl 7 let..a já je miluju úplně stejně

Fiona: takže tvoje děti jsou tři unifikované bytosti, jako přes kopírák?

přidám se k názorům - proč nepřerušíte s takovou babičkou styky, proč o ni vlastně tak stojíte, když vám dává dost jasně najevo nezájem ? věřím že je to člověku líto, ale pochopila jsem, že se už k Vám nechovala nejlépe, proč teda čekat že se právě vůči vašemu dítěti změní na obětavou babičku ? chápu lítost, ukřivděnost atd., ale proč to lámat přes koleno... máte svou rodinu, soustřeďte se na ni a babičce dejte najevo, že jí nepotřebujete... prostě se s ní nebavte, nechoďte k ní na návštěvu, nevolejte... a buď se sama ozve, anebo ne...

Jaštěrička: myslím, že nikdo nemůže mít rád všechny lidi stejně, a stejně tak ani svoje děti, protože prostě ty děti jsou každé jiné, nemyslíš? Každé je svébytná osobnost a ke každému si podle toho rodič utváří vztah. Já tím nemyslím, že by rodiče nutně měli jedno dítě rádi MÍŇ a druhé VÍC, ale mají rádi každé JINAK. Nebo ty snad máš k oběma svým dětem naprosto identický vztah?

Bohužel někdy dochází k takovým smutným extrémům, jako je případ Martinovy matky, ale to už není běžné, nýbrž patologické. Ta paní si zjevně na Martinovi ventilovala jakési blíže neurčené problémy, nebo jí prostě opravdu připomínal bývalého muže, a asi byla natolik nezralá osobnost, že to nedokázala oddělit... nevím. Každopádně soužením se, případně dovoláváním se nějakých práv, si Martin moc nepomůže. Iniciativa by musela vyjít od jeho matky, on se zjevně snažil.

... já jsem se uklikla, ten druhý smajlík neznamená, že je chci za to zastřelit

Jaštěrička: moji rodiče to stání za zadkem do jisté míry pořád vyžadujou, asi aby se cítili důležití a potřební Nejdřív jsem proti tomu bojovala, ale teď jsme se ustálili na tom, že mi občas dají "humanitární balíček" s banány nebo koblihami Mně to neuškodí a oni z toho mají dobrý pocit. Ale určitě by mi vadilo větší "navážení se" do domácnosti.