Pokud byl někdo z vás nějakou dobu nezaměstnaný, určitě ví, jaký je to nápor na nervy... Já nemohla najít práci rok a můžu vám říct, že jsem opravdu už ke konci propadala depresím a zoufalství.

 

Na pracovním úřadě mi místo nenašli a nikoho známého, kdo by mi nějakou práci dohodil, jsem neměla.

Žiji na severu Čech a věřte, že sehnat byť jen místo uklízečky nebo pokladní se rovná zázraku.

 

Je mi 45 let, a tak pochopitelně i můj věk hrál v tom, že mě všude odmítli, velkou roli.
Manžel sice pracuje, ale vydělává bohužel dost málo, čili náš život byl v době mé nezaměstnanosti skutečně rovný bídou s nouzí.

 

Před třemi měsíci jsem však konečně práci sehnala! Neumíte si představit, jak šťastná jsem byla, a dokonce jsem to i radostí obrečela!

 

Ale jak se říká, nechval dne před večerem....

Nastoupila jsem do jedné firmy jako administrativní pracovnice a snažila se hned první den pracovat na maximum.

Kolegyně mě mezi sebe přijaly, a tak mi i práce šla snadno od ruky... Rychle jsem se učila a co jsem nevěděla nebo neuměla, mi kolegyně poradily.

 

Vše se zdálo fajn do chvíle, než se naše přímá nadřízená vrátila z dovolené.

Pokud je mé šéfové 25 let, tak je to hodně. Hned od první chvíle jsem vycítila, že se jí nelíbím. Nepřivítala mě, ani se mi nepředstavila, jen mi stroze oznámila, že vyžaduje maximální výsledky a že mě bude velice bedlivě pozorovat, zda svou práci zvládám a zda na ni stačím.

 

Pochopitelně mě její chování zaskočilo, ale zatnula jsem zuby a řekla si, že když budu pracovat tak, jak mám, nemůže najít nic, co by mi uškodilo.

 

Ach jak já se mýlila!

 

Paní vedoucí mě chvíli nenechala na pokoji. Stále mě kontrolovala, zavalovala mě prací a já často v kanceláři byla až do osmi do večera.

Nerozuměla jsem tomu... "Proč se ke mně tak chová?" říkávala jsem si.

Rozhodla jsem se však, že to nechám být a uvidím časem. Věřila jsem, že ji přesvědčím o tom, že jsem schopná a že jsem firmě ku prospěchu.

 

Ale i zde jsem se mýlila... Její chování se nijak nezlepšilo, ba naopak! Začala mě úkolovat i svojí prací, takže ona měla pracovní den pohodový, samou kávu, a já nevěděla, kde mi hlava stojí...

Když už jsem cítila, že to dál nevydržím, poprosila jsem paní vedoucí o schůzku.

 

Neumíte si představit, jak se tvářila, když jsem jí řekla, že mám pocit, že si na mě zasedla a že se mi nelíbí, jak se ke mně chová....

V tom okamžiku jsem si připadala jak malé děcko, které udělalo pěkný průšvih!

 

Vůbec jí nevadilo, že je o nějakých 20 let mladší než-li já! Byla ke mně arogantní, vysmála se mi, že jsem paranoidní, že mě zde nikdo nedrží.... Doslova mi řekla, že pokud s ní mám problémy, už zítra nemusím chodit.

 

Představa, že budu opět bez práce mě vyděsila natolik, že jsem opět zatnula zuby a řekla si, že to prostě musím vydržet!

Jenže po našem rozhovoru se její chování ke mně ještě zhoršilo. Veřejně se mi posmívá, před kolegyněmi mě ponižuje a nutí mě dělat práci, kterou nemám ve smlouvě.

 

Kolegyně o tom vědí a ví, že je to bestie, která když si na někoho zasedne, tak onen člověk nemá šanci. Prý to už v minulosti udělala několikrát.

Když jsem holkám řekla, že si tedy půjdu stěžovat k řediteli, tak hromadně řekly: Jen to ne!!!

 

Paní (nebo slečna) vedoucí je totiž milenkou našeho ředitele a má ho absolutně omotaného kolem prstu.

Bylo mi jasné, že pokud si k němu půjdu stěžovat, rovnou si můžu sbalit věci a jít opět na pracovní úřad.

 

V této chvíli jsem nervově na dně a říkám si, že snad bude opravdu lepší dát výpověď. Mám totiž pocit, že její chování dlouho nevydržím. Buď se zhroutím, a nebo jí řeknu něco tak ošklivého, že si to za klobouk nedá.....

TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY