Chci vám povyprávět příběh, který v sobě nemá žádnou dramatickou linku, ale mně osobně naprosto změnil pohled na všechny moje vztahy minulé i budoucí,“ říká na úvod pečlivě upravená Kristina, jež donedávna nevěřila, že by někdy mohla navázat vztah podle svých představ.


Foto: Shutterstock

To se změnilo jedním večerem, kdy si vyrazila s kolegyněmi na víno: „Vzaly jsme s sebou i Věru, která svým věkem tak úplně nezapadá do našeho kolektivu, ale nezkazí v práci žádnou zábavu. Z jejích osobních věcí jsme vlastně do té doby o ní věděly jen to, že je vdaná a má už dvě dospělé děti. Nikdy nám nevyprávěla žádné srdceryvné příhody, kterými jsme ji ovšem často zásobovaly my, respektive probíraly jsme je hlavně mezi sebou a ona byla takovým tím nezúčastněným posluchačem.
 
Po pár deckách vína se ale Kristiny nálada pěkně uvolnila a rozpovídala se i do té doby mlčenlivá Věra. A tak se mladé kolegyně dozvěděly mimo jiné to, že je Věra se svým mužem už třicet let, pokud se počítá doba nezávazného chození i čas, který žili každý zvlášť. Zkrátka že jejich vztah nebyl jen bezproblémovou procházkou růžovou zahradou, ale že jsou po tom všem spolu. A jsou rádi spolu. A že ona vidí každý den, že ji její muž má stále rád.
 
Samozřejmě jsme se ptaly, jak to ví a čekaly jsme nějaká bombastická vyznání lásky, která nejdou za střízliva ani prozradit, ale její odpověď nás, mladé naivky, šokovala. A v první chvíli vlastně i trochu zklamala,“ přiznává s úsměvem Kristina a dodává, že v uších jí zní stále věta, kterou si teď opakuje jako mantru, když od chlapa očekává něco víc.
 
Ta věta zní: Muž ze sebe moc citu nevydá, ten v něm musíme vidět my.
 
A dostalo se mladým dámám prý i vysvětlení. Tady jsou slova ženy, která má dle svých slov vztah, jenž by neměnila za nic na světě: „Nečekejte na zamilované esemesky, lístečky s milostným vzkazem či květiny doručené do práce, jak to vidíte v nesmyslných romantických filmech. To většinou pomine velmi rychle, pokud to vůbec nastane. Všímejte si věcí, které vaši partneři dělají a vy je možná pokládáte za samozřejmost, nad kterou se nikdo nepozastaví – v zimě vás vezme na hory, v létě k vodě, v sobotu do kina, pomůže s nákupem, sní vámi uvařené jídlo, i když není jako od maminky, a hlavně je s vámi.“

Kristina přiznává, že po jejích slovech tam seděly doslova s otevřenou pusou. A v duchu zpytovaly svědomí, že kolikrát ukončily vztah, protože se jim zdálo, že je málo romantický, že ten jejich pro ně dost nedělá. „Připadaly jsme si doslova jako hlupačky,“ přiznává a dodává, že poučné bylo i vyprávění o tom, že i žena musí mít snahu se na vztahu nějak podílet, nechat chlapovi například tu pomyslnou svobodu. Ale to je zřejmě téma na další článek. A možná i z jiného pohledu.

Čtěte také:

Reklama