Pamatujete si na dětský kreslený seriál Kačeří příběhy, kde vystupoval kačer „strýček Skrblík“, kterému se v očích vždy objevoval symbol amerického dolaru a bylo znát, že by si pro korunu (tedy dolar) nechal koleno (tedy plovací blánu) vrtat? Nebo pro podobný charakter můžeme sáhnout do klasiky: Lakomec - ať už v podání vynikajícího herce jménem Louis de Funès nebo našeho Františka Filipovského.

Absurdní příběhy, u kterých člověk vnímá až patologické šetření hlavních hrdinů, nás bavily v dětství i dospělosti, ovšem jen proto, že jsme je neprožívali my. Co když se ale stane, že se podobný lakomec vyklube z vašeho životního partnera? Zde už zřejmě veškerý smích přechází...

skrblík

Své o tom ví také pětatřicetiletá Zdena. Ze začátku prý v rámci svého emancipovaného přístupu k partnerství o tom moc nepřemýšlela, i když zpětně si vybavuje, že už před tím měla pochybnosti... O pravém vztahu k penězům svého partnera se pak v plné míře přesvědčila v době, kdy byla na mateřské dovolené s dvěmi malými dětmi.

  • Ano, peníze jsou v mnoha rodinách předmětem sváru, mnohdy oprávněně (v případě, že jeden z partnerů utrácí přespříliš), na tom není nic výjimečného, ale co dělat, když se jejich užívání, resp. šetření vymkne zdravému rozumu?

„S Radimem jsem začala chodit během studií na vysoké škole,“ vzpomíná Zdena, která se s námi podělila o historky ze svého života. „On byl starší a vydělával, jak se říká, celkem slušné peníze, ale proto jsem s ním nechodila. Naopak. Prožívala jsem tehdy takové to rovnoprávnické období, takže jsem nějaké placení příliš neřešila. Když jsem měla peníze - a ty jsem většinou díky dobré brigádě a stipendiu měla, tak jsem zaplatila. Nevadilo mi to.“

Ze začátku prý prožívali celkem idylické období. Radim ji zval na večeře a sem tam Zdena připravila jídlo do piknikového košíku a povečeřeli někde v přírodě. Romantika každým coulem.

Časem večeří v restauracích ubývalo, ale i to považovala Zdena za normální, není třeba přece utrácet za drahé jídlo, když ona může něco uvařit ze surovin, které nakoupí levněji. Podobně to dopadlo s návštěvami kina, které ze začátku platil galantně vždy Radim. Pak však bezelstně navrhnul, že by se mohli střídat. I to Zdena vzala s pochopením. Proč by za sebe měla nechat stále platit chlapa? S penězi na tom sice byla už trochu hůře, jak výdaje stoupaly, ale nakonec si na společné aktivity finance vždy nějak vyšetřila - i když na úkor svých potřeb.

Po promoci Zdena nenastoupila do práce, protože už byla těhotná, a s dětmi, které přišly celkem rychle za sebou, začala brzy pociťovat, co je to finanční závislost na partnerovi. Radim, ačkoliv stále dobře vydělával, platil jen to, co bylo podle něho nutné (nájem, energie a technické hračky pro sebe), stravoval se většinou mimo domov a absolutně nepřijal možnost dalších vydání, jako jsou potraviny pro další členy rodiny, oblečení pro malé děti aj. Zdena byla zdrcena a vítala každou pomoc ze strany svých rodičů, kteří jí mimochodem Radima na začátku známosti rozmlouvali, ale znáte to...

Nakonec si Zdena našla práci, kterou mohla vykonávat vedle péče o malé děti, aby si nemusela Radimovi o každou korunu na běžný nákup říkat. Práce ji bavila, ale stejně se začala na Radima dívat jinýma očima. Najednou viděla, jak kolikrát tráví večery přepočítáváním peněz, které pak pečlivě zavíral do trezoru, ke kterému měl přístup jen on, a jí říká, že jí nemůže dát peníze na nové boty pro děti, jak si nechá vždy vše vrátit do posledního haléře (když ještě byly) a odmítá dát peníze na cokoliv prospěšného. „Vždy si vzpomenu na tu scénu z filmu Lakomec, jak Louis de Funès prchá z kostela, aby nemusel přispět do kasičky,“ usmívá se hořce Zdena, která se naučila žít život sama za sebe a jen kvůli dětem a iluzi funkční rodiny zůstává s mužem, kterého si dávno přestala vážit.

„Vím, že spousta lidí si nemůže třeba vůbec návštěvu restaurace dovolit, tak mi přijde úplně trapné to zde vytahovat, ale stále mám před očima naši poslední dovolenou, na které se manžel oddával svému nákladnému koníčku, ale když děti chtěly džus, koupil jim dohromady malou dvoudecovou skleničku, a tu pak pečlivě téměř po kapkách rozlil na dvě stejně velké dávky, o které se měly podělit,“ vypráví Zdena, jež přiznává, že v tu chvíli nechtěla dělat scény, ale pak se s manželem na staré téma opět pohádali. „Pokáral mě, že jsem měla koupit dětem něco k pití v samoobsluze, kde je to levnější, což má jistě pravdu, ale už mu nedochází, že pitomej džus stojí tisícinu toho, co utratí za sebe,“ rozčiluje se mladá žena, která však už podobné věci vzdala a táhne domácnost prakticky sama.

  • Nejvíce jí prý vadí, jak v dětech zasévá pocit, že si to a to nemohou dovolit, protože je to drahé, a přitom ví, že jejich finanční situace není zdaleka tak špatná. „Nechci, aby děti měly pocit, že si nemohou na školní výletě koupit ani limonádu!“

„Když vidím ten jeho skelný a téměř horečnatý pohled, když má náhodou zaplatit něco, co není pro něho, uvažuji, zda nejde o nějakou nemoc, která by se měla léčit,“ přemýšlí nahlas Zdena, která od manžela nedostala nikdy kytku, protože podle jeho slov je to škoda peněz, když stejně zvadne. „Ano, jde o blbost, kdo by řešil květinu, když vím, že jsou lidi, kteří bojují na konci měsíce se zaplacením složenek, ale člověk by si měl někdy dopřát, radost, ne?“ uzavírá otázkou dnešní téma Zdena.

A co si o tom myslíte vy? Jak byste ustály život se „strýčkem Skblíkem“, jenž za sebe utrácí, ale na ostatních šetří?

Přečtěte si také:

Reklama