Ohledně dětí jsem měla vždy jasno. Že můj život budou mé děti a že jsem na světě kvůli nim, bylo, je a bude provždy mé životní krédo. Toto jsem nikdy necítila jako svou povinnost nebo poslání, touha po dětech šla vždy od srdce.

Jsou mezi námi ale i ti, kteří děti nechtějí anebo je  mít nemohou.
Dalšími mohou být ti, kteří nad dětmi přiliš dlouho váhali, a mezitím se jejich manželství rozpadlo. Tuto situaci dokresluje příběh Ilony. 

Ilona byla vdaná deset let. Teď se rozvádí, dělí se jen majetek. Neměli totiž děti, jelikož je dlouho nechtěli. Rozchod je tedy o to jednodušší, ale nebyl tento svazek již předem předurčen ke krachu?

Ona měla vždy plno zájmů a na děti nebylo ani pomyšlení. On by snad už miminko chtěl, ale když nechtěla jeho atraktivní žena, trpělivě čekal.
Sport, společnost, škola, dokonce motorka. To vše ji zaměstnávalo, to vše jí bralo všechen čas a mateřské city nepřicházely. Do svých třiceti si užila spoustu krásných chvil, ať s manželem nebo bez něho. Cítila, že by už "měli" mít dítě, ale cosi v ní k tomu rozhodnutí ještě potřebovalo dojít, potřebovala ještě čas.
Najednout to přišlo, je jí třicet a ona po dítěti touží. Manžel ale nevytrval, mezitím si našel mladší přítelkyni, která na něm zabezpečeném a zkušeném muži může oči nechat. 
Ilona se rozvádí. Brečí, hledá jiné kotviště a ptá se sama sebe, kde byla chyba. 

Dalším příkladem na toto téma je zvláštní pár, jehož pohled na plození potomků je neobvyklý.

Když jsem paní Lídu poznala, bylo jí i jejímu manželovi hodně přes třicet let.
Řekla mi, že jsou s manželem spolu moc spokojeni, jelikož ani jeden z nich po dětech netouží. Již před uzavřením sňatku se na tomto dohodli. Bylo poznat, že mi to říká se strachem. Měla strach, že ji odsoudím, nepochopím. Nepochopila jsem, ale neodsoudila. Každý má přeci právo na život podle svých představ.
Tito lidé žijí ve spokojeném manželství už patnáct let.
Děti mít mohou, ale nechtějí. 

Jiné případy bezdětných bývají smutnější.
Manželé nemohou mít děti, a ať už je to z jakéhokoli důvodu, zůstávají žít pospolu.
Řeší se adopce, někteří ale nepřekonají její úskalí, a zůstávají tedy jen sami dva. Bez dětí, bez starostí a radostí s nimi spojených.
Smysl takových soužití musí být zřejmě  velká láska a porozumění mezi partnery.  

Otázky ohledně této problematiky jsme položili psycholožce Mgr. Ireně Švábové z Pedagogicko- psychologické poradny na Praze 9:

Proč podle Vás krachl první vztah, ve kterém manželé s dětmi dlouho váhali?

"Domnívám se, že v prvním příběhu Ilony, došlo ke „krachu“ ne zcela jasně z důvodu bezdětnosti. Jak je již v příspěvku předestřeno, pravděpodobně zde došlo k narušení vzájemného sdílení partnerství. Tedy řečeno prostými slovy  - narušení sdílení svých základních potřeb a očekávání, které od vzájemného soužití máme. Pro zdravé partnerské soužití je třeba vysílat včas přiměřené signály o tom, jsem-li spokojen, či zda-li mi něco chybí. A na druhé straně je potřeba být připraven na to, že můj partner/ka takovéto potřeby a požadavky má, a být otevřen - ochoten o nich diskutovat a „řešit je“. Pravděpodobně by tedy k potížím mezi Ilonou a jejím manželem došlo i v jiných oblastech nejen v otázce dětí."

Na jakém základě, podle Vás, přetrvává a funguje vztah druhý, ve které se partneři dobrovolně vzdali možnosti zplodit a vychovat své následníky? 

"Druhý vztah je právě dobrým příkladem, jak pravděpodobně funguje partnerský vztah  na vzájemné domluvě a citlivosti k potřebám druhého.  Paní Lída se svým mužem založili manželství  s tím, že ani jeden z nich potřebu zplodit potomka nemá, a dopředu, to je dle mého názoru důležité, o této „nepotřebě“ vzájemně věděli. Tedy o těchto důležitých otázkách partnerství spolu již před založením manželství hovořili, popř. se dohodli na jejich řešení." 

Lze tedy hodnotně žít i bez dětí?

"Člověk jako takový, jak je jistě známo všem, je tvor společenský. Většina z nás má tedy potřebu žít ve společenství, a to zejména ve společenství intimním. Proto partnerství samo o sobě je pro nás určitě „hodnotné“. Ve  funkčním soužití dvou osob dochází k naplňování nejzákladnějších lidských tužeb, a to nejen touhy rodičovské!

Touha po dítěti pak představuje jen jednu ze základních lidských potřeb. Rodičovský pud je nám vrozen, a to muži i ženě stejně. Jeho funkce je zcela zřejmá, bez jeho síly bychom se velmi rychle vytratili z povrchu zemského. Zakládají-li dva lidé vzájemný vztah, je třeba si tohoto faktu být vědom. Síla tohoto pudu se však může od jednotlivce různit. Proto většina manželských poradců radí se této otázky před založením manželství či partnerství dotknout a nebát se o ní hovořit.

Rozlišujeme potřeby tzv. primární, které představují zcela jasný signál a mají primární postavení při jejich uspokojování – např. jíst, spát atp. Pak jsou potřeby další, které uspokojujeme dle hodnoty, kterou jim ať již vědomě či nevědomě přikládáme (ovlivněné výchovou, kulturou atp.), a sem patří i pud rodičovský. Pro každého z nás pak mají tyto potřeby na žebříčku hodnot zcela jiné postavení.

Je třeba si pro sebe ujasnit, do jaké míry jsme schopni v uspokojování této potřeby slevit, popř. zda jsme schopni ji přesunout do jiné oblasti (např. budu se starat o děti svých sourozenců, kamarádek, budu vést zájmový kroužek pro děti, učit ve školce atp.) – Tedy, jak moc je otázka „mít děti“ pro mne důležitá? Nechci je i za cenu toho, že můj partner je chce tak moc, že si najde jinou partnerku – matku svých dětí.  Chci je a jsem ochotna si hledat jiného partnera – otce svých dětí. Jsem ochotna se v této otázce přizpůsobit partnerovi a domluvit se, zda mít či nemít děti."

 

Paní doktorko, dalo by se na závěr vyjádřit, jakou mírou udržuje existence dětí naše manželství pohromadě?

 

"Vezmeme-li otázku doslova, tedy jak přítomnost dětí může udržet manželství či partnerské soužití „pohromadě“, pak je nutné odpovědět – že děti mohou pomoci, ale nejsou všelékem.

Každý rodič chce své děti uchránit od nepříznivých vlivů a trápení, proto většina z nich, zvažuje-li odchod z manželství, zvažuje i otázku „A co děti ?“. Již tento fakt naznačuje, že jsme ochotni v zájmu svých dětí více ústupků a obětí. Domnívám se však, že rozhodne-li se jeden z partnerů manželství opustit, děti mu v tom nezabrání." 

 

Jakou úlohu hrají tedy děti v soužití muže a ženy?
Jak vidno, jde to i bez nich. Život bez dětí, ať už dobrovolně či nikoliv, prožívá nejeden manželský pár.
V každém případě je svobodnou volbou každého z nás, jak se s otázkou rození dětí vypořádáme.  

Za vyčerpávající odpovědi Mgr. Ireně Švábové za Ženu-in poděkovala

                                          
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY