Zajímavý rozhovor jsme vedli s autorkou románu Hot Boys. Spisovatel Tomáš Němec označil tento román za dospělejší odpověď na dnes mezi ženami tolik populární knihu Padesát odstínů šedi. Jací jsou „Hotíci“ z pohledu autorky?

Ačkoli pseudonym M. T. Majar vypadá poněkud zahraničně, autorka románu Hot Boys je Češka. Sešli jsme se v příjemné kavárně (já nad čajem s mlékem a Markéta si dala kávu a bílé víno), a protože jsme oba ze stejného oboru, záhy došlo i na tykání. Ostatně rozhovor pak alespoň plynul ve velice přátelském a otevřeném duchu. I když Markéta je veselá kopa a nejspíš bychom se pořádně nasmáli i při onikání…

Markéta Marková

  • Píše pod pseudonymem: M. T. Majar
  • Znamení: Štír
  • Žije v: Prostějově
  • Povolání: pracuje v bankovnictví.
  • Nejoblíbenější zvíře: pes a kočka, nejlíp spolu
  • Vprezidentské volbě by volila: Jana Fišera
  • Web: www.mtmajar.cz

Kdybys sama měla na svou knihu napsat anotaci, jak by zněla?
Kdybych ji měla napsat sama, tak asi: „Striptér, na kterého si můžete sáhnout. I bez kalhot. A třeba padesátkrát!“ (Smích.) Ale stávající anotace je, myslím, prima.

Tvůj román označil spisovatel Tomáš Němec za dospělejší odpověď na knihu Padesát odstínů šedi – byla ti tato kniha inspirací?
Ne, vůbec. V době, kdy jsem „Hotíky“ psala, jsem o knížce E. L. Jamesové neměla tušení. Navíc její knížka je označována za „erotický román“, či přímo „porno pro mamky“. Hot Boys bych sama označila za „hard romance“, nebo něco takového. Příběh je psaný z pohledu Chrise, muže krátce po třicítce, který si přivydělává jako člen striptérské skupiny. Trošku se potýká s prioritami ve svém životě a ty mu nejlíp srovná ženská, že? Tak jsem mu ji poslala. Sex je součástí příběhu, ale není hlavním motorem. Tím jsou tanga. Nejlépe třpytivá.

Jak se ženě píše hard romance z pohledu muže krátce po třicítce – myslíš si, že se dokážeš dostatečně dobře vžít do role muže, nebo je to určitý gag?
Stoprocentně se vžít nejde, nejsem padlá na hlavu, abych si to myslela. I když jsem se tuhle v jiném rozhovoru vytahovala, že se stačí soustředit pouze na penis (smích). Chris měl občas menzes a bylo to poznat. Je to psané tak, jak si já myslím, že by takový Chris mohl přemýšlet a jednat. Jak jsem já chtěla, aby se choval a jak bych se asi chovala, kdybych byla krásný chlap. Hodně mě mrzí, že nejsem (potutelný úsměv). Takže ta ženská stránka v tom je, o tom není sporu. A mužský to samozřejmě pozná. Což nevadí, Hot Boys jsou určeni hlavně ženám a těm se moje představa mužského náhledu na svět docela líbí. Nic neříkej…

Hot Boys jsou tvoje knižní prvotina, že?
Ano, je to tak. Vydání mé první knížky má na triku Libor Marchlík z ostravského nakladatelství Fantom Print. A to i přesto, že žánrově Hot Boys příliš nezapadají do toho, co Fantom Print obvykle vydává. Na druhou stranu, kdo jiný by měl koule na to mě vydat, než fantom z Moravy. Děkuju Liborovi, že mi věří. Já zase věřím, že ví, co dělá.

Člověk by očekával, že jako knižní prvotinu se autor snaží vydat sobě srdečně blízkou záležitost – tobě je srdečně blízké prostředí pánského striptýzu? Nebo jak jsi na tohle prostředí vůbec přišla?
Srdečně blízcí jsou mi nedostatečně oblečení muži (smích). V druhé knížce, která byla napsaná před Hot Boys, ale bude vydaná po nich, jsem měla kapitolu, odehrávající se na striptýzovém vystoupení. Taky poněkud ujíždím na fotkách a videích Davida Gandyho, anglického top modela a pana „Light Blue“. Můj ideál dokonalého muže. Ideál, který si nejradši prohlížím na fotkách, kde toho na sobě moc nemá. A tyhle dvě věci se mi spojily. Výsledkem byl Chris, účetní a striptér, trošku děvkař a hajzlík, nicméně sympaťák, s tváří a tělem Davida Gandyho. Co by na to Dave říkal, nevím.

Dělala sis při psaní Hot Boys rešerše – jinými slovy, kolik šaten pánských striptérů jsi navštívila?
Věř tomu nebo ne – ani jednu. Já na pánském striptýzu nikdy nebyla! A přesto to drze napíšu - to jsem oprsklá, co? Doufám, že se na mě houfně nevrhnou kluci striptéři. Tedy, vrhnout se můžou, ale spílat mi, doufám, nebudou.

Nebyla jsi na striptýzu, protože tě to neláká, nebo nebyla příležitost? A když už jsme u toho, jaký druh relaxace (kromě psaní) je ti nejbližší – vyřádit se někde na diskotéce, zajít si do klubu zahrát šachy, obléknout šortky a sednout na kolo...
Nebyla příležitost. Prostějov se striptérskými kluby právě nehemží, bohužel. Podnik, v jakém pracuje Chris, by se mi tu tuze líbil. Ale něco mi říká, že se brzy na nějaké vystoupení určitě podívám. Teď už to beru jako svou povinnost. Takové „Chippendales“ bych si dala hned (smích).
K druhé části otázky – z nedávného (a výjimečného!) řádění na diskotéce mě bolí kyčel, na šachách se mi líbí ty figurky, jsou takové dekorativní, ale hru samotnou nechápu (v deskových hrách je mým vrcholem „žravá dáma“), v šortkách mám velké pozadí, kteréžto bych si následně na kole nepříjemně otlačila. No, nezabil bys mě? Relaxace je pro mě dobrá knížka. Čtu hodně a od dětství a neumím si život bez knížek představit. Zrovna mám knižní nákupní šílenství – Dennis Lehane, Ken Bruen, Laurell K. Hamilton, můj miláček Stephen King, Ilona Andrews a další. Je tu podzim, dlouhé večery, musím se zásobit. Mám ráda filmy, kino a vše kolem. V rámci snahy o obnovu tělesné schránky jsem začala chodit na HEAT, což vřele doporučuju. Takhle člověka nepropotí ani sebelepší sex! Který je mimochodem tou úplně nejlepší relaxací. Nebo ne?

Ehm… no, jasně… tak abych se vrátil k vydání té knihy: Jak vlastně vznikla tvoje spolupráce s Liborem Marchlíkem? Oslovilas ho, že chceš vydat knihu?
S Liborem jsem se setkala loni v prosinci na Fénixconu v Brně, seznámila nás společná známá. V tu dobu jsem zkoušela sama kontaktovat některá nakladatelství s ukázkou Hot Boys a zároveň jsem měla napsaný jiný příběh, z žánru urban fantasy, o kterém jsme si v Brně povídali. Bylo to tak zvané „fan fiction“, tedy příběh, vycházející ze známé knižní série. Zde je spíš podobnost s E. L. Jamesovou, která svou cestu za světovým bestsellerem začala úplně stejně. Slovo dalo slovo, já příběh přepsala a líbil se. Začali jsme pracovat na vydání „Vlků“, v tuhle chvíli už je určen konečný název. Libora následně zaujali i Hot Boys, které se nakonec rozhodl vydat jako e-book. Fantom Print na začátku léta spustil vydávání elektronických knih, takže se to krásně hodilo. V červenci byli Hot Boys v prodeji a vedli si tak dobře, že si vysloužili papírový kabátek (usmívá se). Takže vlastně za vydání Chrisova příběhu může úplně jiná knížka, ke které momentálně připravujeme obálku. Vyjde přibližně měsíc po Hotících.

Jako autorka chceš v budoucnu psát spíše lechtivé romány pro ženy, nebo fantasy – který směr je pro tebe přirozenější?
Fantasy žánr mě moc baví a je mi blízký, sama ho ráda čtu. Styl, jakým jsou napsaní Hot Boys - to jsem zase víc já. Těžko říct. Nejspíš nebudu držet žádný směr, myslím v psaní. V životě ho mám jasně daný a je to báječné. V další tvorbě ale hodlám být poněkud rozlítaná, bez žánrových mantinelů. Prostě – bez hranic.

Jak se líbí Hot Boys tvému partnerovi, pomáhal ti při psaní?
Pokud jsi chtěl vědět, jestli jsem zadaná, stačilo se zeptat (smích). Tenhle rok je pro mě zlomový nejen kvůli vydání knížky, po které bude následovat další. Je mezníkem i v mém osobním životě. V zimě, na začátku roku, jsem napsala Hot Boys a byli pro mě jakousi manželskou terapií. No a na jaře jsem se rozvedla po osmnáctiletém manželství. Nejde o nic skandálního či bulvárního. Prostě – když se nemilujete, není co řešit. Takže ne, bývalý manžel mi při psaní nijak nápomocen nebyl. Ale „odborného poradce“ jsem měla, to ano. Potřebovala jsem mužského, který nebude dělat štráchy s doslovným popisem pocitů chlapa při sexu. Moc a moc děkuju touhle cestou Honzovi za jeho úžasný, neskutečně okecaný, ale následně na celou A4 vypracovaný elaborát „Jak věci pracují!“ Což mi připomnělo, že mu dlužím stejný.

Osmnáct let, to už je hodně dlouhá doba. Jak na tvůj rozvod reagovali přátelé a rodina?
Ano, je to hodně dlouhá doba a odhodlat se k takovému kroku, sebrat odvahu a odejít z manželství, je hodně těžké. Ale já už jen přežívala, tak, jako spousta jiných žen. Říkala jsem si, všude je něco, stejných párů jsou tisíce, hlavně, že máš střechu nad hlavou a co jíst. Nejvíc jsem myslela na syna. Loňské vánoce byly pro mě zlomové. Uvědomila jsem si, že mám poslední šanci otočit život jiným směrem, jinak budu dál žít jako nešťastná, utrápená troska. Bez lásky a bez všeho pěkného, co vztah dvou lidí dělá úplným a šťastným. Na prášcích, anebo chlastající. No a na to se mám příliš ráda. Jsem na sebe pyšná, že jsem tu odvahu sebrala a nefungující vztah ukončila. Je mi teď tak dobře, jako mi nebylo ani nepamatuju. Jsem soběstačná, samostatná a spokojená. Byly to nervy, byly to starosti, ale stálo to za to. Přátelé byli velmi překvapeni, ba šokováni. Na tom je krásně vidět, že co se děje mezi dvěma lidmi, za zavřenými dveřmi, vědí jen oni dva. Rodina mě podpořila a neskutečně mi pomohla. Moji rodiče, moje dvě sestry, můj švagr. Miluju je a děkuju jim.

Abychom ten rozhovor zakončili něčím veselým: Věříš v letošní konec světa?
No to by mě opravdu dožralo, kdyby po tom všem skončil svět. Ale ne, nevěřím. Rok 2012 není rok konce. Je to rok velkých změn. Vidím to všude kolem sebe a sama jsem ukázkový příklad. Změnil se mi život a je to skvělé. Svět musí běžet dál. Musí, protože si to zasloužím (smích).

Čtěte také...

Reklama