kid

Lhaní je psychická obrana před vlastními problémy, které v člověku vyvolává stud. K startovacím faktorům patří především pocit, že se snižuje naše hodnota a že si zasluhujeme odsouzení.

Žákovská pod piánem

Já jsem například často schovávala žákovskou knížku. Buď doma pod piáno, nebo pod koberec. Tlak na školní výsledky byl totiž u nás doma prioritní, ale mně moc nešla matika. Nešla znamená, že jsem měla na vysvědčení dvojku, ale vždy s odřenýma ušima.

V osmé třídě jsem ale v pololetí přinesla trojku a doma nastalo peklo. Otec - strojní inženýr - mi chystal týdenní rozpisy cvičných příkladů, které jsem musela denně počítat, a nemohl pochopit, že on, pro kterého je matika, fyzika a logika celoživotním koníčkem, mohl zplodit takového idiota. I přesto jsem v dalším pololetí schytala pár čtyřek z písemek, ale zároveň byla tak vynervovaná z domácích následků, že jsem začala žákovskou úspěšně topit. Když se to provalilo, vymyslela jsem jinou taktiku.

Roztrhla jsem v žákovské stránku v místě vepsané špatné známky, čtyřku vybrousila žiletkou, stránku slepila průhlednou lepicí páskou a do řádky inkoustem zapsala dvojku. Ve škole, kdy hrozilo, že na podvod přijde učitelka, stačilo naslinit prst, známku vymazat a napsat čtyřku. Doma se zase proces opakoval. Na tenhle podvod nikdy nikdo nepřišel, dodnes o něm nevědí ani rodiče. Na konci roku se mi totiž díky nekompromisnímu otci podařilo zase známku vytáhnout na dvojku, takže nikdo netušil, jak jsem si pomohla k domácímu klidu.

Kdo nejvíc lže?

Lhaní je ve skutečnosti normální, a dokonce významnou součástí vývoje dítěte. Teď ale hovoříme o dětech kolem čtvrtého roku života. Dětští psychologové se shodují v tom, že lhaní je nejen normální, ale dokonce nezbytné. Zdravé děti, které chápou, jak funguje sociální život, vědí, že lež existuje a musejí si vyvinout schopnost lhát. Jinak by byly bezbranné a ve společnosti ostatních dětí by měly problémy.

Například autistické děti nelžou vůbec! Je důležité, abychom pochopili, že to, co my dospělí považujeme za lež, může dítě vidět trochu jinak. Vymýšlí si, že má doma psa, protože po něm strašně touží, nebo bylo o prázdninách na Měsíci, protože ho tam vzal tatínek kosmonaut. Jeho vrstevníci těmto příběhům beze zbytku věří, ale jen asi do šesti sedmi let věku. Pak se myšlení mění z abstraktního na logické a k obelhání druháka je potřeba daleko více přemýšlení.

Lhát se učíme od rodičů

kidDěti se také od útlého dětství učí, že svět dospělých je světem, kde je potřeba se stydět. Za své schopnosti, chování, vzhled, neúspěchy…

Mají pak dvě možnosti. Buď být dokonale hodné, spolupracující a poslušné, ale zcela potlačují svou osobnost, nebo následovat své impulzy. Následování vlastních impulzů je však problematické, protože při něm zažívají stud a vinu druhotně.

Tato varianta se týká především dětí s poruchou chování, poruchou pozornosti nebo hyperaktivitou (ADHD). Pro ty je typické, že rychleji jednají, než přemýšlejí o následcích svých skutků. Lži jako „nic jsem neudělal, jsem nevinný“ jsou pak přirozenou obranou.

Jsem lepší, než si myslíte

Stud obecně souvisí s nízkým sebehodnocením. Lhaní je cestou, jak to kompenzovat: „Jsem větší, lepší, šikovnější, chytřejší, schopnější, než si myslíte“. Lhaní je jakousi automatickou obranou před studem a ten vždy znamená strach ze ztráty kontaktu. Aby dítě přestalo lhát, musí od vás paradoxně cítit, že je milováno, i přes své neúspěchy. Pokud tento moment dítě neprožívá a nepociťuje nebo si není láskou blízkých jisté, selhávají všechny tresty i odměny. Ty se totiž zaměřují jen na změnu chování, nikoli na stud, který je kořenem lhaní. Ve skutečnosti se tak pocity studu jen zesílí.

U nápravy dítěte s tendencemi ke lhaní je třeba si uvědomit, že lhavé chování není příčinou, jen symptomem jiných potíží. Při odnaučení lhaní rodiče u svého potomka nemění jeho chování, ani ho neučí chování novému, ale mění vztah, který s ním mají, posilují v dítěti vědomí, že nikdy nepřijde o jejich lásky, ať se děje cokoli. V takovém prostředí se totiž dítě nepotřebuje bránit lhaním, protože z žádné strany nepociťuje ohrožující nebezpečí.

Lhaní nejmenších

Je třeba rozlišovat upravenou pravdu, milosrdnou lež nebo promyšlenou nepravdu, která slouží k prospěchu lháře. Už hodně malé dítě si občas poupraví skutečnost tak, aby získalo nějaké výhody. Lži bývají v tomto věku ještě velice průhledné a spontánní. Je to však proto, že mezi svými vrstevníky pochopilo, co funguje. A tím je svalit vinu na druhého. A tak za všechny průšvihy může někdo jiný, jen ne ono.

I v takovém případě bychom měli být nesmlouvaví. Dítě je třeba vést k tomu, aby se nám nebálo říct pravdu. Za dobrovolné přiznání průšvihu bychom proto měli dítě především pochválit. Říct pravdu přece vyžaduje velkou odvahu! Až pak je čas na řešení maléru. Dítě by také mělo vědět, že každá situace se dá řešit. A že my mu můžeme pomoci jedině tehdy, budeme-li dobře znát všechny okolnosti. Musí mít také jistotu, že jsme mu vždy připraveni věřit! I když chápu, že to není vždy jednoduché, zvláště, když už vás obelhalo někdy předtím. V tom případě je dobré dát najevo, že když jednou naši důvěru zklamalo, bude se muset hodně snažit, aby ji získalo zpět. Trestat je však třeba s chladnou hlavou a sankce za lež musí být vždy přiměřená.

Rafinovaní puberťáci

Lži puberťáků bývají daleko rafinovanější a také nebezpečnější. Na tuto věkovou kategorii totiž čekají velice nebezpečná lákadla - diskotéky, drogy, alkohol, náhodný sex s neznámou osobou i jízda v noci autem s opilým řidičem. Navíc pubescenti jen těžko chápou, že máme o ně velký strach, že je nechceme zavírat doma a špiclovat, ale potřebujeme vědět, kde doopravdy jsou. Myslí si, že nám do toho nic není, a klidně zalžou.V takových chvílích už toho asi moc nezmůžete, hodně záleží na tom, jak pevný je váš vzájemný vztah a jakou máte mezi sebou důvěru.

Napadlo vás někdy, jak často říkáme sami dětem různé polopravdy? A jak snadno je někdy samy odhalí? Vše se dá přitom s přihlédnutím k věku dítěte říct popravdě. Buďme svému potomkovi dobrým příkladem a ukažme mu, že lhát není třeba. Máme-li doma přesto chronického lháře, měli bychom zvýšit pozornost. Příčinou totiž může být velká nespokojenost, nedostatek sebevědomí, strach, úzkost, pocit nezájmu ze strany rodičů. Možná se dítě snaží na sebe připoutat pozornost dospělých.

Lhali jste svým rodičům? Jaká byla vaše největší lež?

Reklama