Lze vidět s bílou holí? Prý má oči!

Zdálo by se, že dnešní téma, které jsem si vybrala, vůbec není veselé. Z našeho pohledu opravdu není. Ale je tomu tak i u těch, jejichž očima se v článku pokusíme „vidět?“

Už jste někdy přemýšleli nad tím, jak asi vidí ten, kdo od narození nic nevidí?

Když jsem během dospívání pobrala něco málo rozumu, bylo pro mě tohle téma jednu dobu velice aktuální.

Dokonce jsem zkusila chodit po bytě se zavázanýma očima a zkusit si pamatovat, kde co bylo, a obejít se bez zraku. Přišlo mi, že víc slyším.

Poté, co jsem si způsobila několik čelních nárazů, měla ukopané všechny prsty u nohou a zasedla kočku, jsem toho zanechala se zjištěním, že poděkuji Bohu za obě oči.

A proč mě to tak zajímalo?

Znala jsem totiž rodinu, která fungovala se zcela slepým synem. Tehdy jsme byli ve stejném věku. Moc jsem ho nevyhledávala.

Spíše jsem se snažila se kontaktu vyhnout. Bylo mi ho neskutečně líto. Představa, že si nikdy nemohl prohlédnout krásné věci, že neví, jestli je den, nebo noc, byla hrozná.

Bála jsem si s ním povídat, nevěděla jsem o čem, abych mu třeba neublížila, a tak jsem se mu zcela cíleně vyhýbala.

Co když náhodou řeknu „Viděl jsi to?“ nebo „Jé, podívej!“, to bych se pak umlátila dlažební kostkou za ten trapas.

Mám krásný svět

Jak už to osud rád dělává, nastrčí nám přesně to, čemu se snažíme urputně vyhnout. A čím urputněji, tím dřív.

Seděla jsem na zídce a čekala jsem na Aleše (ještě žil, bylo nám patnáct, šestnáct let). Viděla jsem Zdeňka s maminkou vycházet z domu. Šli pomalu. Šli směrem ke mně. Pozorovala  jsem, jak jde. Nebylo to nejisté, spíš opatrné. Měl tu svoji dlouhou, bílou hůl.

Najednou jsem s hrůzou zjistila, že jdou ke mně. No teď se nemůžu zvednout a zbaběle prchnout, vypadala bych jako pitomec.

„Ahoj,“ povídám, „dobrý den,“ pozdravila jsem Zdeňkovu maminku. Byla to hodná ženská, strašně hodná. Taková mi přišla vždycky jakoby nad věcí.

„Ahoj,“ pozdravil Zdeněk.

„Máš doma mamku?“ zeptala se paní Klimtová.

„Jo jo, je tam,“ povídám. Uf, tak oni jdou k nám a já zrovna pryč, ještěže tak, napadlo mě.

„Bezva. Zdendo, chceš jít se mnou, nebo nezůstaneš s Míšou chvíli tady?“ optala se. „Nevadí, Miško, viď?“

„Ježiš nééé, jasně, že nevadí,“ lhala jsem. „Pojď, Zneňku, sedni si ke mně, čekám na Aleše, víš.“

…do pyle, on vlastně nevidí tu zídku. Já jsem blbá.

Vyskočila jsem, bafla ho v podpaží a směrovala ho k zídce.

„To je dobrý, si sednu,“ pravil. Přiblble jsem se usmála a hned mi došlo, že to neviděl. Co mám jako udělat? Komentovat, že se směju? Blbost. Neudělala jsem nic a sedla si vedle. Paní Klimtová odešla za mámou.

Ty brďo, co mám řikat?

„Je pěkně, viď?“ (Blbečku, on to sluníčko nevidí!!!). „Teda jako teplo, že jo?“

„Jasně, to je dobře, že už zase svítí, když prší, nemám to rád, louže se blbě nahmataj,“ řekl.

Mám se zasmát, protože je to vtipný, nebo mám mlčet, aby nemyslel, že se mu posmívám? Hergot!

„Nooo - hehe,“ připadala jsem si jako trubka.

Totálně mě vysvobodil on.

Musel vycítit, jak se já cítím pitomě, a tak začal mluvit on sám, aby mě z toho dostal. Měl absolutně navrch, zvládal to, co já ani omylem, s lehkostí a hloubkou, které jsem já nebyla v té chvíli schopná. (Došlo mi to mnohem později.)

Zjistila jsem, že je to prima kluk a jeho názory mnohonásobně přeskakovaly moje tehdejší uvažování. Připadal mi starší, moudrý, měl to srovnané jako nikdo.

Strašně nesměle jsem to zkusila…

„Zdeňku, hele, jestli ale nechceš, prosím řekni a nebudu se tě ptát… víš co, moc bych mě zajímalo…“

Usmál se.

„Mmm, jsem zvyklej, nevidím nic od narození, takže mi to vůbec nepřijde jako něco zlýho. Nikdy jsem neviděl, co bych mohl vidět. Nemůže mi chybět něco, co nevím, že by mi chybět mělo. Chápeš?“

Mlčela jsem, nebylo o čem. Jen jsem řekla, aby mi ještě vyprávěl o sobě, o tom, jaké to je nevidět. Jestli mu to nevadí...

Vyprávěl rád, on neměl problém, měla jsem ho já!

„Vnímám světlo a tmu, jinak nevidím skutečně nic. Jak asi víš, chodím do školy pro zrakově postižené a nevidomé. Vozí mě tam táta, ale myslim, že dneska už bych dojel i sám. Je to hlavně o tom, že člověk se naučí žít bez očí. Já dycky řikám, že vidim ušima a rukama.

Tobě to bude připadat divný, ale když mi třeba někdo něco vypráví a říká, že to bylo krásný, já mám vlastní model toho, o čem mluví.

Spoustu věcí znám tak, že o nich slýchám. O tvarech a tak. Pak si to představuju. Hodně čtu, už s tím nemám takový problém a o Braillově slepeckym písmu jsi asi slyšela. Taky poslouchám kazeťák, kde jsou všechny možný knížky. To je úplně nejlepší. Teď zrovna je to „O mé rodině a jiné zvířeně“, můžu se potrhat smíchy z toho, jak si to všecko pořád představuju.

Vlastně mě nic nemrzí, jenom možná, že nemůžu jezdit třeba na kole a že mi asi nikdo nedá nikdy řidičák.“

Strašně mě tím pobavil. Najednou jsem se úplně zapomněla, i já si to představila a smála jsem se.

Povídám: „Ty vole, umíš si představit, jak by ty lidi čuměli, kdybys napochodoval do autobusu na místo řidiče s tvou tvojí holí? By jim spadly brady až na zem normálně!!“ vůbec jsem se v té chvíli nenamáhala přemýšlet nad tím, jestli jsem ho neurazila.

Než jsem to stihla, oba jsme se tomu smáli.

„Ty brďo, ty seš řízek, Zděňku,“ musela jsem mu to říct a chtěla jsem víc, ale přišel Aleš. Ještě jednu věc jsem si zapamatovala z toho, co Zdeněk říkal. Nikdy jsem ji nezapomněla.

Pravil: „Někdy si říkám, že ten můj svět je ten, kterej jsem si vytvořil já sám, a co ty víš, třeba je i hezčí.“

Aleš mě vlastně uzemnil taky. Přišel a povídá úplně bez problému:

„Čůůůz, Zdenále, sem tě neviděl ranec dlouho. Půjdeš s náma na Okrouhlík?“

Strašně jsme si užili. Hráli jsme si totiž na slepce.

Normálně jsme se vodili po Okrouhlíku. Jeden druhého, a ten druhý měl pokaždé zavázané oči a musel tomu prvnímu věřit, že to s ním nenapálí rovnou do plotu. Nenapálil.

Nevětší zážitek byl, když nás vodil Zdeněk. Řekla jsem mu, už uvolněně „Ty vole, teď jsme ale dva slepci, dojdem k nejbližšímu stromu a rozbijem si palice.“ A on řekl: „Omyl, mám hůl, a ta má voči.“

Když jsem nedávno byla na Ovocném trhu v té kavárně „Potmě“, vzpomněla jsem si na něj.

Mohla jsem si to vyzkoušet a šla jsem ráda. Povinně jsem vzala i své holky.

No, taková idyla jako na Okrouhlíku to už nebyla. Po deseti minutách jsem měla pocit, že se zblázním. Přišlo mi, že všichni strašně řvou.

Cukr jsem si vysypala z poloviny vedle hrnku, z poloviny do klína, ale do pusy se člověk trefí. Přišla jsem si bezmocná. Ti lidé, kteří nás prováděli, si byli ale tak jistí, jako by viděli.

Je to zvláštní, když vás nevidomý uklidňuje a říká: „Ničeho se bojte, jen se mě držte.“ Zdeněk tam nebyl.

To mě mrzelo, ráda bych ho viděla.