V pátek jsme vyrazili s celou rodinou na bigbít do areálu pod hradem Loket, který byl součástí turné Tří sester na oslavu 20 let založení kapely. Hrála se super muzika, počasí se vydařilo, už předkapely nenudily, kapela Doktor P.P. docela i pobavila svými vtipnými texty. Na rachot E!E se už začalo slušně pogovat a na Tři sestry se již nedalo v kotli s dětmi tancovat, páč by nás pogující šílenci umlátili nebo ušlapali. Byl to opravdu dobrý nářez a moc se nám to líbilo.

V sobotu ráno jsem vstal dost brzo, podívám se z okna a říkám ženě, dneska by to šlo, dnes je krásný den. Opravdu, podívej se, a sama si říkala, že jednoho krásného dne. . . . Manželka řekla O.K. a začala balit.

Ne sobě, ale nám všem a my vyrazili lyžovat. Cesta pěkně ubíhala, ale teplota neustále stoupala a stoupala a než jsme dojeli na místo, byl už pařák jako na Sahaře. V půjčovně jsme vyfasovali lyže a lyžáky, vyslechli si několik rad, o kterých jsme si mysleli, že je nepotřebujeme, a vyrazili lanovkou na kopec.

Pohled dolů mně trošku vyrazil dech, zespoda vypadal kopec jako všechny okolo, ale shora to bylo o něčem jiném, bylo to hodně prudké. V duchu jsem si říkal, jestli tady nahoře upadnu, tak se zastavím až dole.

Ale děti se na mě dívaly a čekaly, jak jim předvedu pořádnou jízdu, sebral jsem veškeré odhodlání a vyrazil. Už první oblouček mě vyvedl z myšlenek, že budu vypadat jako Body Miller. Cestou cestu dolů jsem spíše na lyžích poskakoval nebo se bořil, jediné, co mohu považovat za úspěch, bylo, že jsem neupadnul. Pohled na děti, kterým to nešlo o nic lépe, mě uklidnil a ujistil, že to určitě nebude mnou, ale tím kopcem a lyžemi a. . . .  a prostě vším okolo.

Starší holka nám dokonce předvedla super kotoul. Lyže se jí zapíchly a ona letěla hezky přes hlavu na zadek. Bylo to všechno možné, jen ne lyžování. Dole jsme svolali válečnou poradu a rozhodovali se, jestli pojedeme ještě jednou. Jediným argumentem, proč to jet ještě jednou bylo, když už jsme sem přijeli, tak přece nepojedeme hned domů. Druhá jízda nás překvapila, dolů jsme to už jeli docela slušně, přišli jsme na to, jak nad lyžemi a kopcem vyzrát.

S každou jízdou jsme se zlepšovali a začalo nás to bavit. Jen to horko, to nás zmáhalo. Navíc pod kopcem je nádherný bazén s modrou vodou, několikrát jsem se přistihl, že se spíše vidím v tom bazénu. Poslední jízdu jsme si vychutnali, jezdili jsme už jako staří mazáci takovým fofrem, že nám od lyží odletoval. . . . . .  písek. Ano, takové bylo naše první lyžování na písku.

Byli jsme utahaní, splavení, pak už jsme jen odevzdali lyže a boty, vyklepali písek ze všech míst na těle a hned jsme hupsli do bazénu. Jej, to byla úleva a osvěžení.