Lucie a Lukáš jsou manželé. Oba pocházejí z adoptivních rodin. Zatímco zkušenosti Lucie jsou příjemné, Lukáš na dobu odchodu z domova a umístění do nové rodiny vzpomíná nerad. Přesto se dohodli, že si pro svou tříměsíční Klárku adoptují ještě dalšího sourozence.

Tak dlouho se hledali, až se našli. Tohle přísloví víc než kdy jindy sedí na pár, s nímž se dnes seznámíte. Lucie a Lukáš. Obou se rodiče vzdali takřka hned po porodu. Oba pak našli náhradní rodinu díky adopci. A oba teď chtějí být lepšími rodiči, než byli ti jejich. Pro svou tříměsíční Klárku i pro další dítě, které si chtějí adoptovat.

adopt

Lucie mě uvítala ve svém naklizeném bytě v pražské Krči šálkem brazilské kávy. Ve vedlejší místnosti spala v postýlce Klárka. Náš hovor jen občas přerušilo její spokojená zavrčení. „A co byste vlastně chtěla vědět?“ zeptala se Lucie. „Všechno,“ říkám s úsměvem. Usmála se taky a začala vyprávět.

Poznali se před několika lety a až těsně před svatbou si dokázali vzájemně přiznat, že tchán a tchyně toho druhého budou nevlastní. „O to víc jsme byli oba překvapení. V životě by mě nenapadlo, že je Lukáš adoptovaný, a jeho by totéž nenapadlo o mně. Tohle nás ještě víc stmelilo dohromady. Zatímco já jsem mu o své adopci vyprávěla podrobnosti už před svatbou, on mně až půl roku po ní,“ vypráví Lucie. „Až když jsem navrhla, že bychom si taky mohli adoptovat děťátko, jen co bude Klárka větší. On byl proti a já chtěla vědět proč,“ dodává.

Zatímco Lucie prožívala svou adopci jako radostnou událost a rodinné štěstí u svých adoptivních rodičů našla, Lukášův pohled na věc a jeho zkušenosti byly trochu jiné. „Podstatnou část dětství jsem strávil v dětském domově. Vzali si mě na počátku puberty, ve dvanácti letech. Putoval jsem přes půl republiky. Do jiné školy, pryč od přátel. Jako kluk, který začíná vzdorovat autoritě, jsem si musel zvykat na nové prostředí, nová pravidla, nové lidi, cizí lidi, kterým jsem měl říkat mami a tati,“ vložil se do rozhovoru Lukáš, který po zbytek mojí návštěvy jen mlčky přihlížel. „Bylo to takové nešťatné období a já jsem rodiče začal mít opravdu rád až skoro v dospělosti.“

Lukáš proto nechtěl, aby další dítě a také on sám, tentokrát v roli nechtěného rodiče, prožívali totéž. Nakonec si ale vyslechl Luciino stanovisko a rozhodli se pro adopci z kojeneckého ústavu, aby změna jejich adoptivního potomka zasáhla co nejméně. V jednom se ale shodnou: Kdyby bylo adoptované dítě jejich jediné, řekli by mu o adopci pravdu, ale když je na světě i Klárka, která je vlastní, pravdu se nedozví ani jedno z dětí. „Nechceme, aby mezi dětmi vznikaly rozepře a aby se jedno z nich cítilo méněcenné,“ říká Lucie.

Jak přiznala, ačkoli jsou oba adoptovaní, o adopci samotné toho příliš nevědí. „Zatím jsme ve fázi shromažďování informací, abychom věděli, koho a jak o adopci žádat. Netuším vůbec, co to obnáší, jen se domnívám, že z toho bude hodně ježdění po úřadech.“

Tento milý pár se shodne i v dalším. Že chtějí být pro obě své děti dobrými rodiči. Odcházela jsem s pocitem, že se jim to určitě podaří.

Reklama