Lucie s se svým partnerem dlouho snažili o vlastní dítě, bohužel však neúspěšně. Vyšetření Lucie i jejího manžela Romana (46) nepřinesla žádná zjištění a lékař jen konstatoval, že i takové případy se stávají.
Foto: Shutterstock
„Už jsme byli zoufalí, chtěli jsme založit rodinu. A tak jsme se rozhodli pro adopci. Vše proběhlo skvěle, naše sociální pracovnice nám byla moc nápomocná.“ vzpomíná Lucie na začátek nové životní cesty. „Elišku jsme si přivezli z kojeneckého ústavu jako malinké miminko a oba se do ní ihned zamilovali. Rozhodli jsme se, že o jejím příchodu k nám domů nebudeme mluvit, chtěli jsme tak vytvořit skutečně bezpečný a úplný domov.“ A roky šly dál, Eliška rostla jako z vody a jakoby na skutečnost, že je adoptovaná zapomněli i Lucie s Romanem. Nebylo potřeba se k tomu vůbec vracet. Až do jednoho nestřeženého momentu.
„Stěhovali jsme se z bytu do domečku za Prahou a dělali tak pořádek ve věcech. Eliška nám pomáhala třídit potřebné a nepotřebné věci a i, bohužel, papíry. Narazila na složku s dokumenty o její adopci.“ A nastaly skutečně horké chvilky. „Eliška s námi několik dlouhých dní nemluvila, museli jsme dokonce odložit stěhování. Nevěděli jsme, co dělat dál.“
„Asi po týdnu otřesného mlčení a bolestivého opovržení za námi Eliška přišla. Řekla, že nám dokáže prominout, když jí seznámíme s biologickými rodiči.“ Což ale, jak následně zjistili, není jen tak. Biologičtí rodiče mají právo na ochranu své totožnosti. Jelikož se ale sociální pracovnice stala za všechny roky Lucii s Romanem kamarádkou, trochu jim pomohla.
„Samozřejmě se jí do toho nechtělo, mohla by přijít o práci. Pak ale svolila, věděla totiž, jak to máme teď těžké. Elišky otce se dohledat nepodařilo ale matku jsme našli a vydali se za ní.“ Na prahu bytu domnělé skutečné Eliščiny matky vše skončilo ještě dřív, než začalo. „Ta paní prostě jen otevřela dveře a když se jí Eliška představila, odseknula ‚Nechtěla jsem tě tehdy, co bych s Tebou dělala teď‘.“
Eliška ale od toho momentu chápe, že má ty správné rodiče, kteří jí od mala milují a chtějí pro ni jen to nejlepší. A tím byl i nevydařený pokus o utajení adopce. Život všech tří zapadl zase zpět do těch správných kolejí.
Také si přečtěte:
- Hlídání dětí při karanténě. Lektorka se s nimi spojí online a rodič má pár hodin jen pro sebe
- Učit své dítě každý den? Ani náhodou! Kateřina (34) vyzrála na karanténu se školačkou
- Nesnášela jsem syna svého partnera a neuměla s tím žít, ale stačilo tak málo, svěřila se Daniela (28)
Nový komentář
Komentáře
Kdyz už si vymýšlíte, je potřeba si aspoň ověřit základní věci - adoptivní rodiče musí říct dítěti o adopci do nástupu do základní školy. Což by rodiče z příběhu jistě věděli, protože by absolvovali přípravku a sociální pracovnice by to zjišťovala.
No nevím, připadá mi to celé za vlasy přitažené. Proč rodiče neřekli Elišce o její adopci, to přece není v dnešní době žádné stigma. Nežijí přece ve vzduchoprázdnu a v jejich okolí je spousta lidí, kteří vědí, jak se Eliška v rodině ocitla. Svým mlčením riskovali, že jí to nějaká "dobrá duše" necitelně vyzvoní. Je přece daleko lepší, když se takovou informaci dozví dítě od rodičů. A už spoustu let (rozhodně víc než těch 12) dostávají adoptivní rodiče doporučení, aby tuto skutečnost před dítětem v žádném případě netajili a přiměřeně věku s ním o tom mluvili. A že by sociální pracovnice riskovala kariéru a v horším případě třeba i trestní stíhání a sdělila adoptovanému dítěti identitu biologických rodičů? A je jedno čí je to kamarádka.
Takže za mně je to příběh z prstu vycucaný a ještě ke všemu hloupě zpracovaný. Téma je to dobré a mohl vzniknout zajímavý příběh. To by si ale musela autorka o problematice něco zjistit.
… a pak věřte tomu, že je něco "anonymní". Že zákon dává nějaké záruky. Stačí, aby byla úřednice něčí kamarádka.
No a rodiče tu slečnu asi moc dobře nevychovali, když si dovolila být uražená a nemluvit s nimi, dokonce jimi opovrhovat - za to, že se o ni celé ty roky starali jako o vlastní? To bude pěkně rozmazlená fiflenka, už v těch dvanácti.
A proto bych to dítěti řekla zavčasu, dokud o tom moc nepřemýšlí, nezraní ho to, přijme to jako normální skutečnost. Třeba bych to řekla když se dítě ptá, jak se rodí děti. Normálně bych řekla, že máma nosí miminko v břiše, alá já jsem to své děťátko nenosila, protože ho měla v břiše jiná žena a já jsem si pro něj došla do nemocnice. Od nějakých tří let se o tom dá s dítětem mluvit.
takže vlastně happyend, nic hrozného se nestalo, horší pro Lucii, kdyby biologická matka projevila po letech zájem, že ano....ale divím se rodičům, že dceři neřekli nejpozději při nástupu do školy, jak se věci mají....raději se to dozvědět od adoptivních rodičů než od pomstychtivého spolužáka, který by to dceři vmetl do tváře nebo od "hodné" sousedky, která by dceru politovala....