Kytarista Lubomír Brabec je považován za jednoho z nejlepších interpretů na světě. My jsme si s ním povídali nejen o hře na kytaru, ale také o ženách a o jeho vášni k vodáctví...

BrabecKdyž jsem vyrážel na rozhovor s kytaristou Lubomírem Brabcem, šel jsem zrovna z jiné akce a k Supraphonu dorazil o hodinku dříve. Chvíli jsem váhal a nakonec se rozhodl, že si ještě zajdu sednout do nedalekého parku a něco málo si přečtu.

Horko a přeskakující písmenka záhy způsobily, že jsem zaklimbal. A bylo to - hodinka utekla jako voda, a já se tak tak probral včas. Ale stihl jsem to! Na zvonek Supraphonu jsem zazvonil ještě o pět minut dříve.

„Dobrý den, Jakube,“ přivítal mě pan Brouček ze Supraphonu, „jdete nějak pozdě - měl jste tu být už před hodinou.“

„To není možné, myslel jsem, že ve dvě?“

„Kdepak, v jednu, ale nic se neděje, pan Brabec na vás počkal...“

Následovalo trapné, leč pravdivé omlouvání. Potěšilo mě, že jsem jím pana Brabce možná i trochu potěšil: „To já jednou takhle prospal v autě celý koncert,“ smál se, „čekalo tam na mě vyprodané hlediště a organizátor mi volá pár minut předem, kde jsem. Jasně, že jsem to nestihl.“

Je trochu paradoxní, jak někdy nastane uvolněná atmosféra zcela nečekaně a kvůli společenskému faux pas...

Jaké je vaše nové cédéčko?
Nové cédéčko je vlastně pokračováním cédéčka, které vyšlo před dvěma lety a jmenovalo se Lubomír Brabec Gitar Solo Collection - byly na něm sólové skladby pro sólovou kytaru, nejlepší skladby, tedy které jsem se domníval, že jsou nejlepší, a natočil jsem je ve spolupráci se Supraphonem za celý svůj život. To cédéčko bylo velice úspěšné, tak jsme se domluvili, že uděláme pokračování, ale aby bylo jiné, rozhodli jsme se, že to budou skladby kytary s orchestrem. Proto se cédéčko jmenuje Guitar Concertos Collection. Jsou na něm nejkrásnější koncerty, ať už je to Vivaldi nebo hit všech dívčích srdcí Aranchues, který zpívá každá hvězda v big beatu a ve všem, ale málokdo ví, že je to originál kytara. Jsem rád, že se mnou na cédéčku vystupují špičkové orchestry - Pražský komorní orchestr, Virtuosity Praha nebo Pražská filharmonie, kterou řídí Jiří Bělohlávek, a také dáma, se kterou jsem dlouho vystupoval, harfenistka Kateřina Englichová.

Vy jste začínal jako houslista, proč jste se nakonec přiklonil ke kytaře?
Když mi bylo třináct, měl jsem pocit, že houslemi žádné dívčí srdce neobloudím.

Myslíte?
No, ono to je ve skutečnosti trošku jinak. Byla to představa mého třináctiletého já. Pak, když jsem přišel na to, že i na kytaru se nechá hrát vážná muzika a každý kluk, který oblbuje dívčí srdce s kytarou, hraje tři akordy a k tomu zpívá nějakou písničku... když zahrajete nějaké holce Johanna Sebastiana Bacha, jste naprosto originální, je to úplně o něčem jiném a dokážete zaujmout daleko lépe než elektrickou kytarou (směje se).

Když už jste to nakousl: Jako mají úlohu ženy pro vaši tvorbu, tedy kromě toho, že jste je sváděl na Bacha...?
Kde ty loňské sněhy jsou. Ale ženami žiju obklopen celý život - mám dvě dcery. Ať už je to moje dcera Alžběta, která po mně zdědila vodácký sport a v současnosti jezdí divokou vodu ve Slovinsku. Ať je to moje dcera Apolena, která po mně zdědila lásku ke koním a v současnosti studuje gymnázium. Anebo ať je to moje pastorkyně Natálie, která studuje na konzervatoři herectví. Takže celý život mám kolem sebe ženské. Můj kůň je také ženská - Julie. Celý život jsem tedy obklopen ženami, dokážu s nimi žít a je mi mezi nimi dobře.

Co nějaký nový projekt - chystáte?
Nemám projekt nahrávací, ale chystáme velký koncert na svatojánskou noc 24. června, kdy chceme udělat koncert pěti hvězd pro svatého Jana. Bude to koncert, na kterém bude vystupovat Gabriela Beňačková, Pavel Šporcl, Daniel Hůlka, Karel Wágner a já jako taková nejmenší hvězdička. Bude to uvádět Lucie Výborná. Chtěli bychom tím koncertem získat prostředky k tomu, abychom mohli postavit vodáckou sochu na mostě nad Otavou. Bude to socha svatého Jana Nepomuckého, protože ať už ta moje Alžběta, která jezdí na divoké vodě, anebo vodáci, kteří jezdí na Otavě a někteří z nich to pádlo vůbec neumí držet, tak nad sebou potřebují nějakou ochranu. Proto jsme se rozhodli, že tam postavíme svatého Jana - patrona všech vodáků.

Máte už vyhlídnutého sochaře?
Ta socha už je hotová. Je odlitá ze skla a odlila ji paní Vladimíra Tesařová, která je podle mého názoru jednou z nejúžasnějších nikoli sklářek, ale opravdu sochařek. Odlévá sochy ze skla. Ta naše socha je největší svatý Jan na světě. Byla už vystavena v Praze předminulý týden při Svatojánských Navalis (pozn. red.: Barokní vodní spektákl u příležitosti oslav svatořečení Jana Nepomuckého). Velkou ctí pro nás bylo, že soše a všem, kdo se na ni budou dívat a kdo kolem ní bude jezdit na lodích, požehnal arcibiskup Dominik Duka. Myslím, že si ani neuvědomujeme dopad toho požehnání.

To je zajímavá myšlenka, že je ta socha ze skla - je v tom nějaká spojitost s vodou, tedy byl to od vás záměr?
Ještě navíc je tak trochu parodií Otavy, protože jestli trochu znáte Otavu, tak to je hnědá řeka. Takže ta socha je také do hněda - dám vám nějakou fotku (viz snímek níže)...

sv. jan

Když jsme zabrousili k tomu vodáctví, to je takový trochu český národní sport: Pojedete letos na vodu?
Žiju na Otavě, takže na vodě jsem každou chvíli. Je pravda, že už jsem od těch extrémních sjezdů dnes už ustoupil, spíš si vezmu plachetnici, větší lodičku než tu malou a každý rok si Otavu sjedu.

Co nejhoršího a nejkrásnějšího se vám na řece stalo?
Za ten život, co jezdím na vodu, se mi utopilo pár kamarádů, takže člověk si musí dávat pozor. Ale voda je krásná. Je důležité vědět, co si mohu dovolit a jestli to na vodě umím. Dokázat odhadnout nebezpečnost vody. Něco o tom vedět. Vedět, že když je to velká voda, tak se nechá jet, ale když to neumíte, jde vám o život - když to umíte, dá se na tom v pohodě jezdit.

A jaký je ten váš nej úsek?
Pro mě nejkrásnější řeka je Otava. Mám k ní velice citový vztah. Ve světě mám rád slovinskou Soču, která má úplně jinou barvu než Otava - je taková modrozelená. Nádherné řeky jsou na Korzice, kterou považuji za svůj druhý domov, protože jsme tam roky jezdili. Úžasné řeky jsou v Norsku, jsou tak čisté, že z nich můžete klidně pít, a neznají velké vody, protože tam není příroda tak zničená, a toky tak nekulminují jako u nás... takže to jsou ty moje řeky.

Tím jsem se s Lubomírem Brabcem rozloučil. Skluz, který jsem nabral já, musel začít dohánět on a vyrazit za dalšími povinnostmi. Doufám, že vše stihl a teď mi někde nespílá.

Čtěte naše rozhovory...

Reklama