ŽENA-IN - Louisa Belgická: Ze skromné a ostýchavé princezny protřelou skandalistkou

Louisa Belgická (1858-1924) bývá často v historii uváděná i jako Louisa Sasko – Koburská. Pod stejným jménem ale známe i jednu z dcer královny Viktorie, která však byla o deset let starší.

Louisa pocházela z belgického královského rodu, ale její dětství nebylo zrovna pohádkové. Její otec král Leopold II. byl bezohledný despota, v jehož životě hlavní roli hrály peníze a pro něhož žena ani děti nic neznamenaly. Na milost vzal pouze jediného syna, svého následníka, který ale v deseti letech zemřel. Bohužel ani matka Marie Henrietta Habsbursko-Lotrinská nedokázala být k dětem vlídná, i když ona sama prožila krásné dětství. Nejspíš je chtěla připravit na drsnou realitu a nechtěla, aby vstupovaly do manželství s iluzemi, jaké měla kdysi ona.

Foto: Marie Henrietta a její dcera Louise. Fotografie Louise-Josepha Ghémara, 1863
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Děti musely poslouchat na slovo. Bouřit se nebo protestovat se neodvážily. Za sebemenší provinění totiž následoval drakonický trest. Trestalo je služebnictvo a rodiče přihlíželi. Nejvíce postiženy byly dvě nejstarší dcery Louisa a Štěpánka a je logické, že uvítaly nejbližší možnou příležitost uniknout z dusivé atmosféry rodného domu – samozřejmě díky sňatkům.

Foto: Louise Belgická, princezna Sasko-Koburská
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Když bylo Louise patnáct, požádal o její ruku její bratranec princ Filip Sasko-Koburský, jeden z nejbohatších mužů své doby žijící ve Vídni. K sňatku došlo o dva roky později. Louisinu otci vůbec nevadilo, že dává ruku své nevinné dcery manželovi dvakrát tak starému a ve Vídni proslulému svými avantýrami.

První šok zažila zcela nezasvěcená dívka o svatební noci. Před svým rozvášněným manželem, který se nedokázal ovládat, utekla do skleníku královského zámku v Laekenu, kde ji plačící našel zahradník a přivedl ji k matce. Ta ji musela dlouze přesvědčovat, aby se k manželovi vrátila. Stejně vyděšená byla o několik let později i Louisina o šest let mladší sestra Štěpánka, která i po půl století na svou svatební noc vzpomínala jako na nejhorší potupu svého života.

Foto: Princezna Louisa a její manžel, princ Filip. Fotografie bratří Géruzetů, 1875.
Géruzet Frères, Public domain, via Wikimedia Commons

Filip Sasko-Koburský ale brzy ostýchavou Louisu „převychoval“. Dal jí číst erotickou literaturu a seznámil ji se svou pověstnou sbírkou východoasijských figurek předvádějících různé pornografické polohy. Louisa se učila rychle a brzy se z „belgické husy“, jak se o ní manžel přezíravě vyjadřoval, stala mondénní vídeňská dáma. Manželství, v němž se narodily dvě děti, moc šťastné nebylo. Filip Louisu dál trvale podváděl, vlastně se tím ani netajil. Na oplátku dovolil Louise nekontrolovaně utrácet, a dokonce jí byl ochoten odpustit i občasnou nevěru, pokud navenek zůstane zachována fasáda spořádaného manželství.

Brzy si Louisa uvědomovala, jak působí na muže, a tím intenzivněji se věnovala svému zevnějšku. Objednávala si ty nejdražší toalety a nádherné šperky a brzy platila za nejelegantnější dámu na vídeňském dvoře, samozřejmě pokud byla císařovna Sissi v cizině.
Ústní domluvu s manželem však porušila, když se zamilovala do poručíka chorvatských hulánů Gézy Mattachiche. Pravidelně se scházeli, oficiálně proto, že Géza učil Louisu jezdit na koni. Když se o tom dozvěděl císař František Josef I., který se ještě úplně nevzpamatoval ze synovy sebevraždy, pozval si Louisu na kobereček a nařídil jí, aby se aféra vyřídila co nejdiskrétněji. Rozhodně nechtěl, aby se opakovalo něco podobného jako v Mayerlingu.

Foto: Geza Mattachich, Louisin milenec.
Self-scanned, Public domain, via Wikimedia Commons

Louisa si ale jeho doporučení, aby nezavdávala příčinu k dalším pomluvám, nejspíš špatně vyložila. Stáhla se sice do soukromí, ale jinak, než to myslel císař. Odjela z Vídně, samozřejmě se svým milencem. Nejdříve do Paříže, pak do Cannes, Karlových Varů a Merana. A utrácela dál jako divá. Však on to manžel zaplatí! I když ji Filip i nadále podváděl, přece jen pořád platila jiná měřítka pro muže a jiná pro ženy.

Filip těžce nesl, když mu Louisa svým odjezdem veřejně nasadila parohy. To si nedomluvili! Přestal předstírat, že je jeho manželství v pořádku. A jak mu přikazovala čest šlechtice, vyzval Gézu Mattachiche, který se všude představoval jako hrabě, na souboj. Při duelu byl zraněn, ale horší bylo, že bulvár začal skandální život obou manželů ještě více sledovat a rozmazávat. Rozhodl se tedy, že už nebude Louisu finančně podporovat. Doposud platil Louisiny účty, aby se vyhnul skandálu. Teď už neměl sebemenší důvod a veřejně vyhlásil, že za manželčiny dluhy už nepřebírá zodpovědnost.

To si ale Louisa nepřipouštěla. Stále si žila na vysoké noze, neomezovala se, její dluhy se vyšplhaly na dva miliony zlatých a teď už jí začali být věřitelé v patách. Tehdy pár směnek podepsala jménem své sestry Štěpánky, vdovy po korunním princi, která o tom samozřejmě neměla tušení. A další skandál byl na světě. Z Louisy se stala obyčejná kriminálnice! Císař proto nařídil Filipovi rozvod – bylo to menší zlo než mít padělatelku v rodině. Došlo však k němu až o několik let později.

Louisu jako královskou dceru ovšem nemohli postavit před soud, jak by to vypadalo v očích ostatních evropských dvorů? A kdo ví, co by ještě mohlo vyjít najevo! Na to samozřejmě tehdejší bulvár čekal. Ale kdo má zaplatit ty enormní dluhy? A tak vymysleli Louisin otec, belgický král, a rakousko-uherský císař spolu s Louisiným manželem jiný plán. Před soud byl za padělání směnek postaven Louisin milenec Mattachich, který byl odsouzen k šesti letům těžkého žaláře. Tento rozsudek byl na objednávku vídeňského dvora, kde doufali, že si po šesti letech už na něj nikdo nevzpomene. Louisa byla prohlášena za nesvéprávnou a zavřena do psychiatrické léčebny u Drážďan. Její diagnózu vypracovali dva dvorem podplacení soudní lékaři a speciální sexuální terapeut.

Jenže situaci se nepodařilo uklidnit. Veřejnost se ptala, jak je možné zdravou, i když lehkomyslnou princeznu, která se stala nepohodlnou, jen tak zavřít do blázince a jak to bylo s paděláním směnek. Vídeňský dvůr chtěl za každou cenu zabránit novému vyšetřování, a tak po čtyřech letech vězně propustil, nikoli však rehabilitoval. Plán, že z vězení vyjde zlomený muž, který se stáhne do ústraní, jim ale nevyšel. Géza Mattachich se naopak snažil dostat Louisu z blázince, což se mu nakonec povedlo.

Foto: Villa Albert, jeden z pavilonů sanatoria Lindenhof v Coswigu, kde se Louisa nacházela v letech 1899-1904.
Brück & Sohn Kunstverlag Meißen, CC BY-SA 3.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0>, via Wikimedia Commons

Společně pak procestovali půl Evropy, až nakonec skončili v Paříži. Pro bulvár byli silným soustem. Čtenáře prostě osud prominentní princezny stále ještě zajímal. Protože Louisa utekla z léčebny a oficiálně stále platil původní psychiatrický posudek, žádal vídeňský dvůr nové vyšetření. Jenže tentokrát to nevyšlo. Jelikož byl případ bedlivě sledován, požádalo rakouské velvyslanectví v Paříži o vyjádření tři francouzské renomované psychiatry, kteří konstatovali, že neexistuje sebemenší důvod pro Louisinu internaci. Naopak se podivili, jak mohli dojít jejich rakouští kolegové ke své diagnóze a zbavit tak princeznu základních občanských svobod. Pro vídeňský dvůr, Louisina manžela i rakouské psychiatry to byla obrovská blamáž. Louisa byla sice konečně oficiálně svobodná, ovšem bez státní příslušnosti. Do Rakousko-Uherska se vrátit nemohla a žádost o opětovné přidělení belgického občanství také zůstala bez odezvy.

Louisin další život znamenal velký sociální úpadek. Zpočátku dál žila na vysoké noze a sekala další dluhy v naději, že všechno splatí po otcově smrti z dědictví. Vždyť Leopold II. byl nejbohatší evropský panovník. Jenže ten nemínil svůj obrovský majetek nechat svým nemilovaným legitimním dcerám, nýbrž zaopatřil svou druhou tajnou manželku, bývalou prostitutku, a jejich dva společné syny. Vše ostatní nechal převést na tajná konta a různé nadace. Částka, kterou dcerám v závěti odkázal, byla směšně malá proti tomu, co skutečně vlastnil. Louisini právníci sice závěť napadli, soud se tak táhl několik roků, až nakonec téměř všechny finance stejně spolykaly úhrady právníkům a vyrovnání části starých dluhů.

Foto: Louisa Sasko – Koburská
See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons

Na konci první světové války už Louisin osud nikoho nezajímal, lidé měli úplně jiné starosti. Tak se stárnoucí žena, nyní už závislá na alkoholu a drogách, usadila v Mnichově, kde se propadala na úplné dno. V naprosté bídě a zapomnění zemřela v roce 1924 ve Wiesbadenu na zápal plic.

Zdroje info: Sigrid-Maria Größing: Zlaté jablko, 2009, Martina Winkelhoferová: Evropské šlechtické rody v zrcadle svých skandálů, 2016

Na našem webu jste si mohli přečíst také o těchto zajímavých ženách:

TÉMATA:

FILIP SASKO-KOBURSKÝ HISTORIE LOUISA BELGICKÁ SLAVNÁ ŽENA MINULOSTI