Bezpečnostní opatření nás doslova praštila do nosu už po příletu na Heathrow. Už tady jsme museli projít důkladnou kontrolou, docela nás pobavilo, že z pěti kontrolujících úředníků byly čtyři muslimky se šátky na hlavách. Ale jak jsme zjistili, je to v Anglii normální. Přistěhovalců je tolik, že se s nimi setkáte na každém rohu. Vlastně i v našem hotelu nás obsluhovaly jen Polky a Ukrajinky.

Hotýlek byl na Tottenham Court Road, a když jsme se k němu blížili, zažila jsem šok. Na Tottenhamu se nachází velké divadlo a právě tady už několikátou sezónu hrají muzikál We will rock you. Jak už název napovídá, je to o osudech skupiny Queen. A aby to neušlo opravdu nikomu, producenti se rozhodli umístit na Tottenham obří sochu Freddieho Mercuryho v jeho charakteristické póze. Měří snad osm metrů a díky jakémusi zlatému nátěru se opravdu zdá, že show must go on…

Předpokládám, že o anglické snídani slyšel asi každý. Ne každý ji ale měl tu možnost konzumovat. Ta naše sestávala z několika volských ok, třech tlustých plátků osmažené šunky, klobásy, hory restovaných žampionů, džemu, másla a neomezeného množství topinek. Nechyběl samozřejmě ani nezbytný a výborný anglický čaj. Na tyhle hody je dobré si vyhradit alespoň půl hodinky, pokud se nechcete potácet londýnskými ulicemi přecpaní k smrti. Fakt je, že po takové snídani dostanete hlad až večer. To je pro zvídavého turistu ale výhoda, protože v Londýně je na co se dívat.

Nejvíc jsem se těšila na British Museum, mají tu mimo jiné nádhernou opravdu reprezentativní obrazárnu a rovněž expozici věnovanou starému Egyptu. Tady jsem se mohla pokochat do sytosti. Můj muž, který do Londýna jezdí pravidelně, si ani letos nemohl nechat ujít návštěvu Royal Air Force Musea - ze studijních důvodů. Byla jsem tam asi jediná osoba ženského pohlaví, nicméně mě docela zaujala část s názvem "Blitz". V ní se můžete podívat na věrnou výbavu anglických domácností, tak jak vypadaly za druhé světové války. Ocenila jsem zejména ryze britské detaily, třeba jako šatičky na konvice. Angličané je používají stále, ale dnes už samozřejmě vypadají jinak než ty podomácku háčkované muzejní. Nevím, jestli je to zásluhou těchto legračních šatiček, ale doma si nikdy takový čaj, jako jsem pila v Anglii, neudělám.

Nad bezpečností Londýna bděly asi všechny bezpečností složky, kromě všech druhů policie se zapojila i armáda. Docela nahnáno jsme měli ve chvíli, kdy si kamarád Jarda chtěl vyfotit jeden pomníček, protože chtěl mít fotku pěknou, čekal na dobré světlo. Jenže policistům se zdálo, že se ten chlápek tak nějak dlouho divně motá, a už byli u něj. Když jim vysvětlil, co tam dělá, znělo to jako ta nejpitomější výmluva. No, naštěstí byl policista slušný a nakonec si nechal vše vysvětlit.

Chtěli jsme se svézt také ve slavném doubledeckeru (dvoupatrový autobus). Ale když jsme na Bayswater Road viděli, jak se z jednoho začalo kouřit a  lidé uvnitř zpanikařili a málem se ušlapali při útěku ven, nechali jsme si to ujít. Nebylo to nic vážného, autobus měl nějakou banální poruchu, ale cestující  byli pochopitelně vystrašení. Nepříjemné bylo i to, že v obavách před dalšími útoky byly odstraněny skoro  všechny odpadkové koše. Takže si asi umíte představit, jak to vypadá ve městě, kde nedopalek od cigarety můžete hodit maximálně do kanálu. Když tedy risknete, že tam odtud na vás nevykoukne nějaký tajný policista...

Reklama