Budu vám vyprávět příběh sanitáře, říkejme mu třeba Lojza. Bylo to v době, kdy jsem ještě dělal civilní službu na interně. Jeden ze sanitářů byl příliš hodný na to, aby trávil svátky s rodinou. Nedokázal v práci odmítnout službu.

ambulance

Když byla ještě vojenská služba povinná, existovala možnost odpracovat si ji na tak zvané „civilní službě“ - šlo v podstatě o prospěšné práce. Člověk nemusel z domova a dostával tabulkový malý plat. Civilka měla tu nevýhodu, že trvala asi dvakrát tak dlouho než klasická vojna. Ale nebyla zde ta absence domova a navíc vás armáda definitivně vyškrtla ze svých análů jako nevojáka.

Pro mne jako pro pacifistu jasná volba. A tak jsem nastoupil civilní službu jako sanitář v nemocnici na interně. Výhoda civilkářů byla ta, že měli pevně danou pracovní dobu, neměli odpolední a noční směny a nesměli dělat některé úkony (třeba pomáhat, když byl exitus).

Mezi sanitáři necivilkáři byl i Lojza. Skvělý chlapík a strašně hodný člověk. Možná by některé z vás řekly, že je jednodušší a moc rozumu nepobral, spíš bych ho ale označil za dobrosrdečného. Bohužel byl díky své povaze absolutně bezbranný vůči okolí a vyžíral si ty nejhorší služby.

Několikrát si mi stěžoval, jak zase nebude celé svátky doma a ani o Silvestru (nemocnice totiž měla ambulanci, kde musel být stále někdo přítomen). A že ho to už zmáhá. Přesto jsem ho viděl jen jednou v životě opravdu rozčíleného. To když za námi přišla vrchní sestra, která psala rozpisy služeb a trochu apelovala na ostatní, aby si konečně vzal noční službu na Štědrý den někdo jiný. Jeden ze sanitářů tedy souhlasil a Lojza měl směnu před ním. Hádejte. Lojza odsloužil čtyřiadvacítku, protože ten dobrák s výmluvou nedorazil.

Ptáte se, co vedení? To bylo asi trochu zoufalé, bezmocné a Lozovi vděčné, že pomáhá se službami, které jinak nikdo nechce. Dostával za to samozřejmě odměny, ale byla to dostatečná kompenzace? Nevím...

Kam dál?