Foto: Marta Kratochvílová
Na řeckém ostrově Kos se letos cestovalo nejen po plážích, vesničkách a antických památkách, ale i ve vzpomínkách. V rámci akce Blů Vibes se tu totiž konala cestovatelská beseda s herečkou Ljubou Krbovou. Program, který pořádá CK Bluestyle, má podle pořadatelů propojovat dovolenou s inspirací, pohybem a setkáními — vedle jógy nebo koncertů tak nabízí i osobní vyprávění lidí, kteří mají k cestování blízko. Beseda s Ljubou Krbovou se uskutečnila 27. května 2026 v letovisku Tigaki na Kosu.
Ještě předtím, než se herečka postavila před klienty cestovní kanceláře a začala jim promítat fotografie ze svých cest a vyprávět svá dobrodružství, jsme si spolu povídaly u oběda nejen o Řecku, které podle ní člověk může díky mnoha ostrovům objevovat celý život, ale také o Tibetu, Nepálu, Masajích, vysokohorské nemoci, o tom, co nejhoršího kdy dokázala pozřít, nebo o tom, kam až je schopná zajít kvůli dobré fotce.
Výsledkem je rozhovor s ženou, pro kterou cestování neznamená jen odškrtnutá místa na mapě, ale hlavně konkrétní okamžiky, tváře i respekt k tomu, co člověk na cestách potká.
Jsme právě na ostrově Kos v Řecku. Jaká místa jste tady navštívila?
Řecko můžete díky ostrovům objevovat vlastně celý život. Moje první cesta po Řecku byla poznávací, protože miluju řecké báje a pověsti a chtěla jsem vidět všechna ta místa. Delfy, Epidauros, Atény… Chtěla jsem si na ty kameny sáhnout.
Navštívila jsem i některé ostrovy. Na Kosu, kde jsme dnes, jsem podruhé. Shodou okolností jsem tu poprvé byla před rokem se svou dcerou a dvěma vnuky. Byla to taková klasická rodinná dovolená, kdy jsme s dcerou nepotřebovaly vařit, jen jsme si užívaly chlapečky a skákaly s nimi do vln. Nevím, jestli bych to vydržela měsíc, ale na týden to byla skvělá investice do času pro děti?
Foto: Marta Kratochvílová
Kdybyste měla někoho přesvědčit, proč dát šanci právě Řecku místo exotiky na druhém konci světa, co byste mu řekla?
Místní kultura je nám blízká. Řekové mají rádi děti, mají výbornou kuchyni… to sluníčko a čisté moře. A také nemusíte letět dvanáct hodin. Jste tady cobydup. Pro někoho, kdo už byl s dětmi v letadle, je to velká přednost.
Procestovala jste velký kus světa. Byla jste v Myanmaru, Laosu, Kambodži, Nepálu i Tibetu. Je nějaké místo, které vám změnilo pohled na život víc než ostatní?
Možná Tibet. Zaprvé to byla moje vysněná destinace. A byl úplně jiný, než jsem si představovala. Znala jsem ho z knih Alexandry David-Néelové a měla jsem o něm možná takovou romantickou představu. Ta skutečnost byla mnohem drsnější, ale možná právě díky tomu mi víc vlezla pod kůži. Už jsem tam byla dokonce dvakrát.
Foto: Se souhlasem Ljuby Krbové
Byla jste i v Nepálu. Jak na něj vzpomínáte?
Nepál miluju taky. Šla jsem tam túru. Strašně jsem chtěla jít výšlap kolem Annapurny, ale tam se chodí na podzim nebo na jaře, a to jsou pro mě období, kdy je divadelní sezona, takže se tam nedostanu. Jediný trek, který můžete v Himálaji jít v létě, je Mustang, což je takové království, kde žije hodně Tibeťanů. Je to trek taky náročný, ale moc hezký.
Šla jsem ho s kamarádkou. Měly jsme mladého chlapce průvodce, protože tam musíte mít průvodce. Bylo mu pětadvacet, byl zpod Everestu a já jsem říkala: „Lucko, dokážeš si představit, jak je naštvanej, že dostal takový dvě paní v letech?“ I když jsme si daly za úkol, že si uděláme dobrou vizitku. Obě jsme docela zdatné, takže jsme nasadily vražedný tempo a chlapec měl teda radost a říkal: „Sem jsem si myslel, že dojdeme až druhej den. To je prostě skvělý.“ Obě jsme to ale odnesly vysokohorskou nemocí, protože jsme šly nahoru příliš rychle.
Foto: Se souhlasem Ljuby Krbové
Jak se vysokohorská nemoc projevuje?
Je vám špatně od žaludku a strašně vás bolí hlava. Máte pocit, že vám mozek vystřelí. Není to příjemný. Naštěstí jsme se nemusely vracet dolů, vyspaly jsme se z toho. Ale byl to takovej hladový trek, protože nám nikdo neřekl, že si máme vzít s sebou zásoby.
Bylo nám řečeno, že se vždycky najíme někde v lodži (ubytování podél trasy, kde se dá přespat a zároveň si dát jídlo; poznámka redakce) nebo na tom místě. Jenže to je úplně jiný jídlo. Pak jsme potkaly dvě Švýcarky, které šly také samy, a jeden den nám zachránily život. Obdarovaly nás müsli, oříšky a rozinkami. Rozdělily jsme si to na malé kupičky, aby nám to vydrželo aspoň tři dny. Takže kdybyste náhodou někdy šla Mustang, vezměte si s sebou müsli, oříšky a rozinky.
Foto: Se souhlasem Ljuby Krbové
Cestujete i do náročnějších a hůř dostupných zemí. Do kterých se vám dostávalo nejsložitěji?
Složité je to do zemí, kde jsou režimy, které to chtějí mít hodně pod kontrolou. Kdo si vyzkoušel jet po vlastní ose do Číny a žádat o čínské vízum, které můžete vyřídit pouze online, tak ví, že tím stráví třeba dva večery. Rozhodně několik hodin. Člověk se zasekne hned na první položce.
Například: „Vložte svou pasovou fotografii.“ A systém oznámí, že fotografie neodpovídá vzoru. Dáte tam jinou fotografii a opět neodpovídá. Díváte se na vzorovou fotku a ta dívka tam má vyčesané vlasy dozadu, takže si ve Photoshopu vymažete ofinu. Pak neodpovídá pozadí portrétu, tak si změříte, jaká bílá je na vzorové fotce, a upravíte pozadí. Pak vzoru neodpovídá ořez, tak si trochu povytáhnete krk. A když už si vůbec nejste podobná, tak je vzor přijat.
Měla jste někdy při cestování strach o život? Stala se vám situace, kdy už to bylo na hraně?
Já mám vždycky strach ze zvířat, ne z lidí. Říkám si, že lidi máte šanci ukecat, zvíře nikdy. Jednou na Srí Lance jsem šla kvůli záběru někam, kam jsem asi jít neměla. Navíc bosa, protože to bylo ve svatém okrsku. Narazila jsem tam na jedovatou zmiji. Když jsem pak tu fotku ukazovala otci mých seriálových dětí, panu primáři Valentovi, který se touhle problematikou zabývá, řekl mi: „Hele, to bys neměla moc starosti. To je v rámci vteřin nebo minut.“
Foto: Se souhlasem Ljuby Krbové
V jiných rozhovorech jste říkala, že jsou pro vás na cestách důležitá hlavně setkávání s lidmi. Pamatujete si nějaké, které vám zůstalo v srdci dodnes?
Těch je víc. Právě proto mám moc ráda fotografie. I dnes, když budu promítat fotky na akci Blů Vibes, tam mám třeba nomádskou rodinu, se kterou jsme neměli možnost komunikovat verbálně. Oni samozřejmě neuměli anglicky, já neuměla jejich řeč. Takže to byla mluva očí, gest a vzájemného porozumění. A přesto návštěva u nich v jurtě, s jejich dětmi a babičkou, to je něco, co mě do smrti nevyleze z paměti.
S manželem hodně fotíte a říkala jste, že s sebou vozíte velkou fotografickou výbavu. Co jste schopná udělat pro dobrou fotku?
Dřív myslím víc než dnes. Protože dnes už jsou situace, kdy vím, že kdybych vytáhla foťák, tak poruším kouzlo okamžiku. Dnes už se dokážu fotky vzdát.
A lezla jste někdy kvůli fotce někam, kam jste neměla?
Pamatuju si, že jsme byli v Izraeli a chtěli jsme vyfotit západ slunce. Byl tam ostnatý drát a nějaký cedule. Můj muž říkal: „Hele, tak to přelez, jdi támhle na to skalisko, tam to uvidíš dobře.“ Tak jsem tam vlezla a fotila. A najednou on takovým staženým hlasem říká: „Jdi zpátky tudy, kudy jsi tam šla, jo?“ No, poslal mě do minovýho pole!
Jak jste zjistili, že jste v minovém poli?
Ta spadlá cedule to na sobě měla napsané. Nebylo to asi přímo v místě, kde jsem stála, ale bylo to u hranic a nějaké miny tam zřejmě mohly být.
Foto: Se souhlasem Ljuby Krbové
Máte doma určitě spoustu suvenýrů z cest. Je nějaký, který má pro vás opravdu silnou hodnotu nebo je za ním silný příběh?
Já si vozím takové nezvyklé suvenýry. Mám třeba panenku z Himbský vesnic, kterou mi dala jedna holčička a sama ji vyrobila. Dodnes je špinavá od bláta. A já říkám: „Ruce urazím, jestli to někdo opráší nebo umyje.“
Pak mám náhrdelníky od takové staré ženy z Amazonie, která měla takový improvizovaný krámek — na chýši měla přibitý asi čtyři náhrdelníky z různých kůstek ptáků a semen, který sama vyrobila. Myslím si, že nikdy nedoufala, že by si to někdo koupil. Tak jsem jí vykoupila celej ten krámek a mám je doma pověšený všechny.
Co nejzajímavějšího jste kdy na cestách ochutnala? Nebo nejodpornějšího?
Bylo to před lety v masajské vesnici. Musím říct, že návštěva masajských vesnic se hodně proměnila. Já jsem loni byla znovu v Tanzanii, protože jsem chtěla fotit Ngorongoro a Serengeti. Zastavili jsme u masajské vesnice a už se z toho stala taková turistická pouť. Úplně to ztratilo takovej ten pel něčeho autentickýho a původního.
Ale když jsem byla poprvé v Keni, což už je hodně let zpátky, u Masajů jsme bydleli. Oni nás chtěli pohostit. Vařili nám, což bylo už docela na hraně, protože měli pocit, že když nám uvaří těstoviny, bude nám to na celý den stačit. Což o to, Krbový by to ještě stačilo, ale těm chlapům ne. A oni nám potom nabídli mléko s krví, protože je to strašně výživnej a hutnej nápoj. Ale nechcete to pít!
Zdráhala jste se, a nakonec jste to tedy vypila?
Podělila jsem se s mým mužem. Protože je větší, musel toho vypít víc.
Bylo vám pak někdy zle, když jste si něco takového dala?
Víte, z čeho mi bylo zle? Když jsem v Kanadě byla pozvaná na šneky. Protože se mi to eklovalo, tak jsem je polykala celé. A šly pak samozřejmě ven, protože to bylo hrozně těžký. Takže to nebyla žádná exotika.
To je zajímavé, že krev v mléce byla v pohodě, a tohle ne…
To polknete a žaludek se s tím nějak vypořádá. Ale s těma tělíčkama, která šla dovnitř vcelku, to bylo zlé.
A co třeba červi nebo podobné věci? Nemáte problém něco takového vyzkoušet?
V Pekingu jsem si říkala: jedu do Číny, tam to bude drsný. Jasně, zbaštím škorpiona. Proč ne? Jenže v okamžiku, kdy jsme přišli na trh s hmyzem a já viděla ty tvorečky, vedle toho je ten rozpálenej oheň a jak si Číňané poroučej: „Tohle, tohle, tohle.“ Oni to napíchnou na špejli, ponoří do toho rozpálenýho oleje jako do friťáku a pak to křup, křup… Nějak jsem se nemohla smířit s tím, že i když je to hmyz, že ho kvůli mně zprovoděj ze světa takhle hnusným způsobem. Tak jsem to prostě nepozřela a nemůžu říct, že jsem statečná a zbaštila jsem škorpiona. I ten škorpion je živej tvor!
Zdroj: Autorský rozhovor s Ljubou Krbovou na akci Blů Vibes od CK Bluestyle na Kosu
Nový komentář
Komentáře
Díky za krásný zajímavý článek