Tak jsme vám zase po čase byli nakupovat v hypersupermarketu.

Přesvědčily nás ceny, pohodlnost nákupu a velký výběr. Naší dceru přesvědčily nákupní vozíky tvaru autíčka.

Zařadili jsme se mezi davy a manžel trpělivě projížděl autíčkem do regálu s dětským pitím, rohlíky a bonbony. Já zatím pobíhala a vybírala vše potřebné pro naši domácnost. Ale znenadání jsem zjistila, že si budu muset odběhnout.

„Když musíš, tak musíš“, řekl mi manžel a ukázal mi cestu k nejbližším toaletám. Zde nutno popsat naší pozici v tomto marketu. Tedy spíše halu, protože jsme se nacházeli v jednom z největších. Vše podstatné se nacházelo v levé části. Toalety i my.

Zajásala jsem nad výhodným postavením a vyrazila. . Bylo nutno projít prostorem pokladen. Inteligentně jsem obešla bezpočet zavřených pokladen, protože jsem slušná a nechci nechat nikoho na pochybách, že mám u sebe nějaké zboží. Také jsem manželovi odevzdala bundu, aby si snad někdo nemyslel, že pod ní něco skrývám. Prodrala jsem se k turniketu „infa“, který byl ještě více vlevo a připravovala si slova úsměvného vysvětlení mého úniku. Dostala jsem se před zábranu, na které byla značka oznamující jen jednosměrný provoz. Pracovnice infa měly právě napilno snad s nějakou reklamací, když v tom jsem zahlédla jejich kolegyni, která si to mířila proti mně, totiž ve správném povoleném směru. Zajásala jsem a udělala krok vpřed. „Boženko, otevřeš mi?“ zahlaholila na svou parťačku a vrátka se otevřela.
A tak jsem se lehce decentně snažila dostat do prostoru zavírající se závory, připravena pohotově vysvětlit, že jdu jen na záchod. V tom jsem ale dostala závorou přes kolena a jelikož už moje nohy pronikly do zakázaného prostoru, bylo nutno na závoru trochu zatlačit. A tak se taky stalo.

Nevěřícně jsem se obrátila na procházející loajální pracovnici tohoto podniku a s mírně brunátným obličejem položila dotaz. „Proč mne nepustíte bez toho, že byste se třeba zeptala kam potřebuju, zvlášť když  vidíte, že očividně u sebe nic nemám a nemůžu mít“, poukazujíc na mé přiléhavé džíny a triko.

Osoba mi odvětila, že v žádném případě nikdo nesmí ven, pokud neprojde kasou. A rychle odkvačila…….

Třikrát jsem se nadechla, pronesla směrem k nikomu pár tichých nadávek a rozhlédla se po nejbližší průchozí, tedy otevřené pokladně.
Všechny takové byly ale zcela na pravé straně, vzdáleny bez přehánění nejméně 100m.
„To znamená sto tam a sto zpátky“, pomyslela jsem si a zkusila to na Boženku. Boženka byla rovněž loajální pracovnice, ale naučenou větu „ven jen přes pokladnu“ jen lehce zašpitala. Přitom někde zmáčkla kouzelný knoflík a vrátka se otevřela.

Nezlobím se vůbec na Boženku ani na její kolegyně. Plnily jen jakési vnitřní příkazy svého zaměstnavatele. Ten se zase snaží zabránit krádežím. Já to opravdu všechno dokážu pochopit. Ale nevznikají potom z toho situace, při kterých jen trochu zdravý mozek přestává fungovat? A je to tak správně?

Mám trochu strach. Budují stále více nákupních hal s velkými parkovišti. A vyrábějí stále více autíček, která už dokonce troubí. Naházejí nám do schránek hromady reklam, na které se chytí všichni včetně našich dětí. My se vydáme s náklaďáky na nákup, kde sice nezapomeneme koupit věci „v akci“, ale koupíme vše co se zablýskne v regálech v úrovni našich očí. Možná , že nás za chvíli zařadí do chodbiček a všude kam se podíváme budou závory s jednosměrkou. A když si budeme chtít u nich nakoupit, tak budeme muset chodit jen jedním směrem. Nevracet se, neotáčet, nakupovat. Nečůrat.

Pomalu nás nasměrují až k tak akorát dlouhým frontám u pokladen, kde nám vznikne doba právě ideální k doplnění našich přetékajících košíků. Nastraží nám zde nejlépe sladké zboží, na které máme jistě chuť po nákupem vzniklém úbytku energie.

A když nakoupíme hodně, tak dostaneme lízátko. A to zcela zdarma!  

Jen tak mimochodem - viděli jste Matrix?

 
Reklama