Litovat toho, že se žena stane matkou, málokdo přizná nahlas. Je to citlivé téma a stav zcela nezvratitelný. Mateřství je posvátný stav a je tak vnímán v nejedné kultuře. O to horší je přiznání, kdy si novopečené rodičky uvědomí, že to bylo špatné rozhodnutí. 
Foto: Shutterstock
Miluji tě, ale…
„Ano, své dítě miluji, to příroda umí zařídit dobře, ale to je všechno. Vnímám v sobě ten cit k malému, ale pokud bych si mohla zvolit, mateřství bych řekla nyní ne. Lituji toho, že jsem se stala matkou, že mám dítě a že mi můj život protéká nyní mezi prsty,” přiznává Iveta.
Iveta se svým manželem otěhotněla neplánovaně a aniž by se o možnosti založit rodinu předem bavili. Oba partneři se naplno věnovali kariéře, cestovali a užívali si naplno života a všech možností, které se jim díky našetřeným financím, nabízelo.
„Pak mi začalo být najednou zle. Přičítala jsem to množství alkoholu z předchozího večera nebo jídlu, které jsem jedla. Jenže pak mě začaly bolet záda, prsa a mně došlo, že je něco v nepořádku. Byla jsem v tom. První reakcí byl pláč a strach. Bez přemýšlení jsem to řekla manželovi, který novinku vzal o mnoho lépe. Prý uděláme nový životní krok,” vzpomíná Iveta a pokračuje dál: „Nebyla jsem o mateřství ani trochu přesvědčená. Ne, že bych děti neměla ráda, spíše mě ale nezajímaly. Jenže, bylo mi tehdy 32, a to už se mým rodičům, manželovi a vlastně i mně, nezdálo na založení rodiny málo. A tak jsem těhotenství přijala jako fakt a věc, která tak asi má být.”
Iveta se prý snažila to, že je v jiném stavu, nijak neřešit. Sportovala až do posledního měsíce, cestovala, chodila do práce a dělala, jako kdyby se nic nezměnilo. Výbavičku pro miminko a zázemí nechala doslova na poslední chvíli. „Bylo mi jedno, zdali to bude holčička nebo chlapeček. S manželem jsme se shodli, že se necháme překvapit. Víc jsem neřešila a jen jsem se vyhýbala ryze růžovým věcem a šla při výběru neutrální cestou.”
„Sebastian se narodil v létě a mně měla nastat nová životní etapa. Petrovi, mému muži, jsem to nikdy nepřiznala, ale dokud byl malej úplné mimino a spal, často jsem na něj koukala a nevěděla, co si myslet. Neuměla jsem s ním mluvit, hrát si s ním nebo se chovat rozněžněle a cukrovat na něj,” přiznává Iveta. „Dělám samozřejmě vše, co bych jako matka dělat měla. Chovám ho, mazlím se s ním, dám mu pusu, ale ve skrytu duše vím, že je to celé špatně a že jsem tam, kde být nechci. V roli matky.”
„Přestože mi Petr pomáhá a chová se skvěle, závidím mu jeho práci a to, že není zavřený doma, nevaří kašičky, nepere špinavé oblečení a není kvůli tomu malému stvoření na pokraji sil. Napadají mě myšlenky, že jsem si zkazila život, že jsem zahodila vše, co jsem měla - svoje cíle, šance a možnosti. Jsem matka, mám dítě, a to už se nezmění.”
Na závěr Iveta dodává: „Nechci, aby moje výpověď vyzněla tak, že si zabalím brzy kufr a od Sebiho uteču. To v žádném případě. Věci jsou tak, jak jsou a já se s tím musím srovnat a najít vnitřní klid. Jen bych chtěla, abych se o tomto tabu mluvilo. Jistě nejsem jediná žena, která tuto chybu - stát se matkou - udělala.”
Také si přečtěte:
- Nuda jako záminka ke zlobení. Zabavte děti doma i venku
- Karolína (35 let): Už nevím, co je to soukromí...
- Přítel se mnou chce rodinu, neví, že já už děti mám, trápí se Petra (33)
Nový komentář
Komentáře
Také jsem to tak měla u prvního dítěte, i když bylo plánované a těšila jsem se na mateřství. A je pravda, že tyto pocity jsou ve společnosti stále tabu. Naštěstí se to po pár letech zlomilo a dnes je ze mě šťastná matka tří dětí. Hodně záleží na pomoci ze strany širší rodiny. Dnes je bohužel péče o děti často výhradně na matce, která tím ztratí svoji práci i většinu společenských kontaktů.
Hodně odvážné téma, říct nahlas, že nejste šťastná jako matka, je považováno stále za kacířství. ....je mi jasné, co jste tím chtěla říct. Společnost je i v moderním světě stále přísně nastavená, že vy přeci musíte chtít být Matkou , máte vagínu, tak už jen z principu, a že se z toho musíte radovat jako šílená! :-) Jedno vám ale vytknout musím, že jste si měla dávat pozor, protože jste musela vědět, že otěhotnět můžete. Já vůbec nikomu nevyčítám, že nechce být rodičem, ale pak má udělat vše proto, aby jím nebyl a děti nechat těm, co jsou tak vnitřně nastavený. Také věřím, že takových je vás více a také věřím, že kdyby společnost byla tolerantnější k faktu, že ne každý touží se stát rodičem, asi by k těmto věcem tak často nedocházelo ( viz týrané, odložené děti atd). Žij a nech žít...stále se to říká ale neděje. Až budou ženy opravdu svobodné v tom zvolit si směr a budou společností přijímány bez ohledu na to, zda děti mají nebo nemají, přibyde šťastných dětí i žen. PS: váš postoj k synovi se časem změní, až ho uvidíte růst a zažijete úplně jiné okamžiky. Můžeme jen doufat, že k lepšímu.
Lituji toho, že jsem se stala matkou, že mám dítě a že mi můj život protéká nyní mezi prsty,” ...strašná věta ,jak to někdo může říct
Kdyby tak šlo se od takových myšlenek oprostit. Ale nejde, jenže to paní nesmí tak prožívat. Za rok za dva plenky a kašičky skončí, paní půjde do práce a syn do školky. S dětmi je to lepší, když už nejsou miminka. Vůbec si nedovedu představit, že bych řekla, že byla chyba stát se matkou, pokud jí není 15, nebydlí pod mostem a není nevyléčitelně nemocná.
A to já to mám úplně opačně, jelikož to považuji za nejlepší rozhodnutí mého života. Jediné co mě mrzí je, že už nemám takovou postavu jak jsem měla. Mám po porodu diastázu a bohužel i když chodím na fizioterapii nedá se to už zcela stáhnout.