Lise Meitnerová (1878 –1968) měla štěstí, že se narodila do opravdu podnětného prostředí zámožné vídeňské rodiny. Její otec Philipp Meitner byl prvním židovským advokátem v Rakousko-Uhersku, který získal povolení vykonávat svou praxi. Kromě toho se proslavil i jako šachový mistr. Svým osmi dětem, třem synům a pěti dcerám, se snažil umožnit získat co nejlepší vzdělání. Co to ale bylo platné, když oficiální vzdělání dívek vlastně končilo zhruba v šesté třídě. Jejich hlubší výuka tedy probíhala doma. To byl i případ Lisy. Díky podpoře svých liberálních rodičů a jejich známostem složila alespoň zkoušku, která ji opravňovala vyučovat francouzštinu. Krátce i francouzštinu učila.
Lise Meitnerová kolem roku 1906 ve Vídni
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
Bylo jí už dvacet let, když bylo v monarchii dívkám povoleno externě vykonávat maturitní zkoušku na chlapeckém gymnáziu. Lisa byla opravdu nadaná, osmileté gymnaziální studium zvládla za tři roky. Ve třiadvaceti letech odmaturovala a konečně se mohla přihlásit ke studiu přírodních věd na univerzitě. Když jí bylo dvacet sedm let, za pouhé čtyři roky, získala doktorát z fyziky, a stala se tak teprve druhou ženou na vídeňské univerzitě, které byl udělen. Začala psát a vydávat své první odborné práce, v nichž se věnovala radioaktivitě. Do svých devětadvaceti let žila ve Vídni, ale pak se rozhodla získat další zkušenosti v cizině. Zkusila to u osoby nejpovolanější – ucházela se o studium u Marie Curie-Sklodowské v Paříži, ale ta ji nepřijala. Vlastně se ani se neví proč.
Rozhodla se tedy obrátit na univerzitu do Berlína. Tady mínila navštěvovat přednášky teoretické fyziky Maxe Plancka. Planck tomu nebyl zpočátku vůbec nakloněn. Vlastně nechápal, proč ještě chce studovat. Měla přece doktorát z fyziky! Nakonec jí externí studium povolil. Ovšem jinak byl v Berlíně vztah k ženám ještě mnohem horší než ve Vídni. Když chtěla Lise pracovat v ústavu teoretické fyziky, měla zakázáno vstoupit do hlavní budovy a na WC musela chodit do blízkého hostince.
Lise Meitnerová a Otto Hahn v roce 1912
Foto: See page for author, Public domain, via Wikimedia Commons
V Berlíně se seznámila s o rok mladším chemikem Otto Hahnem. Ten se k ní choval jako jeden z mála mužů slušně a s respektem. Nebylo to až tak náhodné setkání. Hahn totiž znal její vědecké články, a proto projevil zájem o spolupráci s ní. Ta nakonec trvala příštích třicet let. Jejich vztah po celou dobu zůstal čistě profesionální. Hahn byl ženatý, Lise se nikdy nevdala, ani neměla děti. Žila jen pro vědu. Přátelství ze strany Hahna nebylo tak nezištné, jak Lise předpokládala. Přecenila také jeho charakter. Na to ale došla mnohem později.
Zatím ale začínala jako Hahnova asistentka. On byl spíše teoretik, Lise pro něj byla životně důležitá. Spolupráce byla úspěšná a také postavení Lise se zlepšovalo. Už mohla chodit do ústavu, oficiálně vědecky pracovat a také přednášet. Stala se docentkou a později i řádnou profesorkou. Konečně dostávala za svou práci i slušný plat. Do té doby ji finančně podporoval její otec. Společně s Hahnem objevili dlouho hledaný chemický prvek protaktinium. Oba pracovali i na vlastních výzkumech. Lise se brzy dostalo i uznání v zahraničí. Vědělo se o ní.
Fyzikové a chemici v Berlíně v roce 1920.
V první řadě zleva doprava: Hertha Sponer, Albert Einstein, Ingrid Franck, James Franck, Lise Meitner, Fritz Haber a Otto Hahn. Zadní řada zleva doprava: Walter Grotrian, Wilhelm Westphal, Otto von Baeyer [de], Peter Pringsheim [de] a Gustav Hertz.
Foto: Public domain, via Wikimedia Commons
Bohužel šťastná léta skončila s nástupem Hitlera k moci. Ve všech vědeckých ústavech začala platit rasová pravidla, začal hon na židovské vědce. Co na tom, že Meitnerovi vychovávali své děti jako protestanty a sama Lise už v roce 1908 vystoupila z židovské obce a nechala se pokřtít jako protestantka. Stigma židovského původu ji ale přesto provázelo dál a vlastně celý život. Jako rakouská občanka byla ovšem zatím v Německu ve výhodě, rasové zákony se vztahovaly přímo na občany Říše, a tak v Berlíně zůstala ještě dalších pět let. Svou těžce vydobytou pozici ale začala ztrácet. Titul profesorky jí sice ještě zůstal, ale přednášet ani publikovat už nesměla. Nakonec byla zbavena i profesury.
Přesto začala s Hahnem pracovat na novém výzkumu. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 musela ale z Berlína rychle utéct. Tajně, beze všeho, jen s malým kufříčkem a deseti markami. Oficiálně dostala zákaz vycestovat. Nejdříve se za pomoci dobrých přátel dostala do Holandska, kde se nějakou dobu ukrývala, poté do Dánska, a nakonec zakotvila ve Švédsku. Ve Stockholmu získala místo v Nobelově ústavu experimentální fyziky.
Výzkum Lise s Hahnem, který spolupracoval s dalším chemikem Fritzem Strassmannem, pokračoval na dálku. Byli v písemném styku, o výsledcích se vzájemně informovali. Lise zase mnohé konzultovala se svým synovcem, jaderným fyzikem Otto Frischem. K tajnému setkání Lise a Hahna došlo v listopadu 1938. Jejich další experimenty pak prokázaly jev zvaný radioaktivní štěpení uranu, za nějž pak obdržel Otto Hahn Nobelovu cenu. Podle názorů mnoha odborníků s ním ale měli být společně oceněni i Lise Meitnerová a Fritz Strassmann, kteří se na výzkumu významnou měrou podíleli. Otázka podílu jednotlivých vědců byla dlouhá léta předmětem rozporuplných diskusí. Hahnovi bylo především vyčítáno zamlčování zásadního podílu Lise Meitnerové. I ona byla v dalších letech navržena na udělení Nobelovy ceny – celkem čtyřikrát, ale ani jednou ji nezískala..
Objev jaderného štěpení uranu sehrál významnou roli při vývoji atomové bomby, která vznikala v přísném utajení pod názvem Projekt Manhattan asi na třiceti přísně utajených místech v USA, Kanadě a Velké Británii. Asi nejznámější byla laboratoř v Los Alamos. Tento složitý projekt vycházel z poznatků mnoha významných světových vědců, kteří průběžně své výsledky zveřejňovali. Také Lise byla vyzvána, aby odjela do Ameriky a na výzkumu spolupracovala. Odmítla. Byla si vědoma vojenského zneužití, k čemuž nakonec v roce 1945 došlo v Hirošimě a Nagasaki. Nikdy by se k tomu nepropůjčila, naopak otevřeně pak bojovala proti použití jaderných zbraní.
Meitnerová se studenty na schodech budovy chemie na Bryn Mawr College v dubnu 1959.
Foto: Bryn Mawr College, CC BY-SA 2.0 <https://creativecommons.org/licenses/by-sa/2.0>, via Wikimedia Commons
Otto Hahn dosáhl kromě Nobelovy ceny mnoha dalších ocenění a v době války a po ní byl dlouho považován za protinacistického vědce, který nikdy nespolupracoval s hitlerovským režimem a nepodílel se na vývoji atomových zbraní. V 90. letech 20. století však byly zpřístupněné archivní materiály, které tuto jeho gloriolu silně narušují a přehodnocují jeho postoje a aktivity během války.
Lise Meitnerová sice dostala po válce nabídku vrátit se do Berlína, nicméně odmítla ji a zůstala ve Stockholmu. Tady se její postavení vážené vědkyně výrazně zlepšilo. Na konci svého života se přestěhovala za svou sestrou a synovcem Otto Frischem do Cambridge, kde v devadesáti letech zemřela. Posmrtně se jí dostalo velké cti, když po ní v roce 1982 pojmenovali nově objevený prvek s protonovým číslem 109 jako meitnerium.
Zdroj info: Lynn Santa Lucia: Ženy, co změnily svět, 2011
Nový komentář
Komentáře
Hezky článek.
Děkuji
Opět zajímavé čtení
Moc děkujeme.