O mamáncích jsme si v magazínu Žena-in.cz již mohli přečíst mnohé. Jak to vypadá, když s rodiči dlouho zůstává dcera, to se dozvíte v následujícím vyprávění. Linda si na rodičích vypěstovala trochu závislost a oni na ní také...
Setrvávat dlouho pod ochrannými křídly rodičů, to se nemusí vždy vyplatit. Své o tom ví Linda, jejíž příběh vám teď hodlám vyprávět.
Linda
Lindě je rovných třicet let a stále bydlí s rodiči. Možná si řeknete, že to není normální, a Lindě už to dnes také přijde trochu špatně: „Když jsem ukončila vysokou, bylo mi sedmadvacet,“ vzpomíná. „Tenkrát jsem měla vážnou známost a vyzkoušeli jsme si s přítelem chvíli bydlet spolu. Jenže to nefungovalo. Jeho pořádky, nebo spíš nepořádky mi začaly lézt na nervy. Po měsíci se náš vztah rozpadl a já se stěhovala zase domů.“
O té doby Linda vystřídala několik méně vážných známostí, ale s nikým si netroufla nic plánovat, natož společně bydlet. „Jsem asi příliš zvyklá na to, jak to chodí doma, jak se k sobě chovají naši. Asi hledám stejný model. Navíc nejsou naši už nejmladší, tak se o ně musím trochu postarat.“
Lindini rodiče mají svou dceru na piedestalu. Všude ji vychvalují a vyvyšují její kvality, její vzdělání...
Po škole si Linda delší dobu nemohla najít práci v oboru, tak vzala za vděk prací, která absolutně neodpovídá jejímu dosaženému vzdělání. „Na jednu stranu jsem v práci spokojená, ale cítím, že mám na víc. Jenže jsem trochu svázaná povinnostmi doma, mít náročnější práci, nemohla bych naše tak opečovávat.“
Tady možná narážíme na jádro problému. Linda má pocit, že bez ní rodiče být nemohou, a tak se rozhodla obětovat se. Ale v devětadvaceti se něco změnilo: „Najednou se kolem mě vyrojily kamarádky, které se vdaly a mají děti. Tohle mi hrozně chybí... jenže kdo by chtěl holku, která bydlí ve třiceti doma?“
Jednou Linda uvažovala o tom, že se od rodičů odstěhuje a postaví na vlastní nohy, ale když to pak spolu probírali, bylo to samé: „Kam bys chodila? Copak tu nemáš všechno, co potřebuješ? Tak si přiveď toho svého chlapce sem.“ Rodiče totiž žijí v permanentním domnění, že má Linda přítele, kterého jim tají. „Vždycky mi říkají, že ho neukousnou a že se těší na vnoučátka, jako by mi bylo dvacet... ale já už nejsem naivní holka!“ rozčiluje se Linda. Ale po výbuchu vždycky přijde pocit, že přece nemůže nechat rodiče doma samotné.
Do kolika let jste bydlely s rodiči, milé čtenářky? Jak jste se osamostatnily?
Kam dál?
- Chcete žít jen s ním? Neberte si mamánka (klikni)
- Příběh čtenářky: Mamánek (klikni)
Nový komentář
Komentáře
femme — #46 já měla s rodiči skvělý vztah a mám dodnes. Ale přišlo mi naprosto přirozené se po střední škole sebrat a jít, ba jsem se na to strašně těšila. Myslím, že je to přirozený nástup další etapy a že člověk dál žijící s rodiči nemůže dospět nebo se osamostatnit. Ale to je můj pohled, každému, co jeho jest a co mu vyhovuje
Francaise — #33
Jane B. — #44 proč chudák?
zřejmě má se svými rodiči, narozdíl od jiných, dobrý vztah 
Bože,a co je na tom,že bydlí s rodiči?Jestliže chodí do práce,nese značnou část nákladů na dům a ještě se trochu stará o rodiče,tak je to spíš chvályhodné.Tady se o nějakém "mamahotelu" nedá vůbec mluvit.A co by mělo za smysl,kdyby odešla někam do bytu,nechala by rodiče v celém domě samotné a pak by třeba musela složitě jezdit k nim s nějakou pomocí.Jó,kdyby nechodila do práce,nechala se od nich živit a ještě k tomu opečovávat,to by bylo na pováženou,ale tohle mi přijde úplně normální.
Chudák holka. To bych nezvládla. Ve dvaceti jsem odešla bydlet na kolej a potom už jsem se domů nevrátila.
OlgaMarie — #41 Jo tohle je prokletí starších sídlišť, stárnoucí obyvatelstvo, které je poměrně netolerantní. Tohle máme v baráku taky nejde jinak než si z toho dělat legraci, jednou vynášíme odpadky moc často, pak zase málo, když máme službu na mytí chodby najednou tři sousedi během těch 20 minut jdou ven a zase zpátky. Nejvíc je dostává když začneme mýt tak v 11 večer (občas se dřív domů nedostaneme) pak jsou naštvaný, že do toho nemůžou kafrat a nejméně týdne nezdraví
OlgaMarie — #41 důchodkyně nemůže spát a uši má jako netopýr,aby nic nepřeslechla
U nás v domě koupili dceři byt rodiče a ona tam bydlí ještě s 3 spolužačkami z vejšky. Jedné důchodkyni vadí, že se koupou o půlnoci a nechápe, že to nikdo jiný v domě neslyší.
Ještě před 20ti lety bylo běžné, že děti s rodiči zůstávaly, dokud nesehnaly vlastní byt. A to bylo možné až po svatbě a to ještě ne vždy, takže se často stávalo, že u rodičů v panelákovém 2+1 bydlela i vdaná dcera s manželem a dítětem, či dětmi.
Aby někdo svobodný získal byt, to byla vážně veliká výjimka. Fakt zase ale je, že většinou se holky vdávaly hned po maturitě a kluci hned po vojně, takže do těch 30ti let moc lidí u rodičů už nebydlelo.
Já si den po převzetí maturitního vysvědčení sbalila tašku a odstěhovala se od rodičů za přítelem do podnájmu. Po čase jsme se rozešli, ale k rodičům jsem se už nikdy nevrátila. Našla jsem si vlastní podnájem a i když s rodiči mám krásný vztah, o sebe se od té doby starám sama. Nevrátila jsem se k nim ani když jsem se rozváděla. Moje sestra to samé. Zkrátka jsme po škole převzaly odpovědnost za svoje životy.
Karo Líná — #37 moje řeč.
My jsme si sice vařily s kamarádkou samy, ale pračka k dispozici nebyla (to byl bylo nájemné zase mnohem vyšší, byl to takový vybydlený byt jen se základním vybavením), beru to tak, že k té studentské době to patřilo, ale jako pracující si tohle nedovedu představit.
peetrax — #36 Přesně tak. Do samostatného pokoje v bytě cizích lidí bych nikdy nešla. V čem je rozdíl oproti bydlení u rodičů? To radši budu platit ten pokoj u našich, tedy poměrnou část z nájemného.
Samostatnosti se při bydlení s cizími lidmi stejně nikdo moc nenaučí. Někteří moji spolužáci tak bydleli, ale prádlo si stejně o víkendu vozili vyprat k rodičům, nevařili si (protože v kuchyni byl pořád někdo) a z tohohle způsobu bydlení si kromě vyhozených peněz neodnesli nic. To už radši maličkou samostatnou garsonku, kde je člověk úplně sám, pokud teda na takovou natrefí.
Francaise — #33 třeba pro mě by byl samostatný pokoj v nějakém obydleném bytě krok zpátky, navíc by se mi to ani nevyplatilo.
já se stěhovala k přítelovi, když mi bylo asi 21, pak jsem se po krachu našeho vztahu po 3 letech vrátila domů a když jsem začínala s dalším partnerem, tak jsem se rozhodla koupit si byt, abych se už nikdy nemusesla potupně vracet domů, ikdyž na návštěvu tam jezdím moc ráda ;). Bydleli jsme spolu u něj a já svůj byt pronajímala, což mě krásně zaplatilo úvěr ze stavebka, který jsem si na to vzala
Synovi je 28let a také ještě bydlí s náma. Nemám proti tomu vůbec nic.
V práci nevydělá tolik, aby si mohl splácet hypotéku,nebo platit nájem. A teprve začal mít vztah s jednou dívčinou a ta ještě studuje.
V téhle zemi to nebylo nenormální, že bydlely děti s rodiči.
(Jen já jsem prchala z domu, protože jsem s rodiči nemohla vydržet a myslím, že nikdo z vás by s nima nevydržel.)
Moje děti šly studovat VŠ do vzdáleného města, přestože mohli studovat v místě. Radostně jsem to rozhodnutí schvalovala, protože si myslím, že pravý studentský život můžete zažít, jen když bydlíte mimo rodičovské hnízdo.
Zpočátku bydleli na koleji, později v pronajatém bytě s dalšími studenty. Ale i koleje jsou fajn, dnes už to jsou malé bytečky s kuchyňkou a koupelnou. Tímto způsobem se osamostatnili a domů jezdí jen občas na víkend. Vidím na nich, jak jim samostatnost prospívá
.
Finanční důvody chápu, ale myslím, že není nutné mít hned vlastní byt, stačí jen pronajatý pokoj. Pro mladého člověka to je vážně důležité.
peetrax — #31 ještě bych dodala, že z toho důvodu (peníze) se nedívám divně na kluky mého věku, kteří zůstávají doma.
Je mi 29 a bydlím u rodičů (i když už nebude, doufám, dlouho trvat a snad se taky už konečně trhnu). Školu jsem skončila předloni, i když jsem si při studiu vydělávala, na osamostatnění to nebylo. Během studia jsem bydlela u přítele, taky s kamarádkou, ale vždycky jsem měla doma zázemí, zvlášť, když jsme se s přítelem rozešli. A důvody bydlení společného s rodiči? Finanční.
V jednom není reálné byt utáhnout.
Sama si pamatuji, že hned po ukončení VŠ lidé začli rýt, kdy už se odstěhuji od rodičů. Udělala jsem to po roce, kdy jsem se tak nějak rozkoukala a získala jistotu v práci. To samé zažila kámoška. Zajímavé je, že znám pár kluků, kteří bydlí u rodičů ještě hoooodně dlouho po škole a to pracují od 18. Ale to je v pořádku.
Zpravidla si však rýpali ti, co v 18 ihned po svatbě vyfasovali státní byt a nemuseli řešit problém financí, hypoték, jako je tomu dnes, pokud chce člověk bydlet.
když jste nakously politiku.Taky jsem říkala,ať nekafrá ten,kdo je líný zvednout zadel a jít volit.Do nynější vlády jsem vkládala velké naděje,myslela jsem,že nové tváře něco změní.Bohužel,staré eminence dál škodí v pozadí /Langer/,zase se v rámci koalice škorpí a zase se my střední vrstva o trochu víc podojíme. A zase se aféry nechají vyšumět,rozkradené milióny nikdo nevrátí a ty ksichty se budou spokojeně usmívat,jak s námi vydr....ly.
Já jsem v 18ti odešla na VŠ koleje jako absolutní pako,maminka u nás všechno zařizovala a dělala.Domů jsem jezdila jen na víkend.Ve 23 letech můj přítel podědil malinký družstevní byt,na víkendy jsem jezdila víc k němu než k našim. Po roce jsme se vzali,takže plně jsem se trhla ve 24 letech,po svatbě.
Dcera žije s přítelem po podnájmech už od 20ti,od nás dostává kapesné a nějaké to jídlo když za námi přijede. Vlastní byt nechtějí,počítají s migrací za prací. Syn je na VŠ kolejích,domů jezdí tak 1x za 3 týdny.Jsem pak jak kvočna a snesla bych mu modré z nebe. Musí se o sebe postarat,mamánkovství tady nehrozí.
Nevadilo by mi, kdyby dospělé pracující dítě bydlelo doma.Ale rozdělila bych hospodaření, chtěla část inkasa a hlavně bych ho nechala dýchat a žít.