„Chtěl bych být psem ve svých dobrých rukou," napsal jednou slavný básník George Gordon Byron. Ne každý pejsek má ovšem to štěstí, že se do dobrých rukou dostane. Mnozí obyvatelé pražského Psího domova by mohli o lidské krutosti vyprávět. Tady je osud jednoho z nich, jak mě s ním seznámili ošetřovatelé útulku. Jméno majitele ani pejska není skutečné, příběh však psal sám život...
Jednoho dne si osmdesátiletý pan Honza se svým dvanáctiletým voříškem Jackem vyrazil na procházku. Protože chtěl čtyřnohému příteli dopřát pořádné „vyběhání“, rozhodl se, že spolu dojedou tramvají do vzdálenějšího parku. Nastoupit do tramvaje je pro starého člověka vždycky velký výkon. A ani pro staršího pejska to není snadné. Navíc byl Jack velký milovník nejrůznějších pamlsků a tak měl trochu nadváhu. K zastávce přijela tramvaj a Honza se pustil do výstupu. Když se mu konečně povedlo zdolat schody, obrátil se, aby pomohl Jackovi. K jeho zděšení se ovšem dveře zavřely a tramvaj se začala rozjíždět. Marně bušil Honza do dveří řidičovy kabiny, marně křičel... Řidič nedbal. A tak když se na příští zastávce dveře otevřely, zbylo Honzovi v ruce jen vodítko s obojkem, ze kterého se Jacka nějak vysmekl, a oči pro pláč...
Zoufalý majitel se pěšky vydal zpátky s maličkým, ale přece jen doutnajícím plamínkem naděje - snad Jack nějak unikl, snad se mu z obojku povedlo vyklouznout včas! Trvalo dlouho, než se osmdesátiletý pán dostal k předchozí zastávce. Na cestě však Jacka nikde nepotkal. Ani na zastávce pejsek nebyl. Jen na kolejích zůstala trocha krve. Nikdo z přítomných lidí ale nevěděl, co se Jackovi stalo nebo kam se mohl podít. Honza celý den bloudil po okolí a marně pejska volal. Jack se neukázal...
Vyčerpání a hlavně zoufalství si začalo vybírat svou daň. Honzovi se udělalo zle a musela pro něj přijet záchranná služba. Nikdo v nemocnici se nehodlal hledáním jeho pejska zabývat, když ale Honzu po dvou dnech propouštěli, poradila mu sestřička, aby se zeptal v útulku. Honza poslech. A tenkrát se na něj usmálo štěstí v neštěstí...
Jack se našel. Pomoc mu přivolala jedna paní, když zkrvavený utíkal po ulici - tramvaj mu přejela tlapku. Pejska odchytila Městská policie a převezla ho do Tróji, kde se ho okamžitě ujal veterinář. Kosti i šlachy ale byly zle poškozeny, a tak nezbylo než tlapku amputovat. Jack se ovšem na svůj věk rychle uzdravoval a v útulku se naučil běhat po třech. Když si pro něj Honza přijel, radostně ho uvítal a po krátké rekonvalescenci, během níž ještě Jack zůstal v péči veterináře, se mohl se svým pánem vrátit domů...
Jackův a Honzův příběh má nakonec docela šťastný konec. Kolik je ale těch, které ho nemají? Kvůli lidské bezohlednosti, krutosti a lhostejnosti... Příběhy z Tróji, ty šťastné i ty smutné, si budeme vyprávět dál, stejně jako si popovídáme s ošetřovateli o tom, jak se správně zachovat, když najdeme na ulici opuštěného pejska, dozvíme se víc o tom, jak to vlastně v útulku chodí a spoustu dalších zajímavých informací...
Jaké jsou Vaše zkušenosti s řidiči v hromadné dopravě? Stalo se Vám někdy, že se zachovali bezohledně, ať už ke zvířatům nebo třeba ke starším lidem, matkám s kočárky a podobně? Nebo Vás naopak někdy mile překvapili?
Nový komentář
Komentáře
Něco pro ty, co omlouvají řidiče, že možná nemůžou dozadu vidět. http://bleskove.centrum.cz/cerna-kronika/clanek.phtml?id=29330
no to je děs!!!!
Dájka: taky mám takové zkušenosti s kočárkem do autobusu
Vím, co je to starat se o psy v útulku. A občas slyším různé hystorky o tom, jak kdo které zvíře našel. Někteří lidé jsou zrůdy
s bezohledným řidičem jsem se nesetkala a doufám, že ani nesetkám. Ale velmi ochotného řidiče, který pomůže, když starší člověk nemůže nastoupit - vlastně tu starší paní vynesl a poté zase snesl - jsem potkala a je to strašně fajn, že takový lidé jsou.
Já když jsem se pokusila jet MHD (Brno) s kočárkem, lidi na zastávce byli jako když střelí do vrabců, takže jsem si ho musela vynýst sama. Na vyhrazeném místě pro maminy s kočárkem seděly dvě důchodkyně a nehodlaly mně tam pustit ani na stojáka.
Vozím chlapečka v šátku. Teď se potýkám jenom s tím, že mám vepředu desetikilové dítě a na zádech batoh a nikdo mně nepustí sednout. Z mladých absolutně nikdo, spíš občas postarší džentlmen, který by sám zasloužil sednout. Proč myslíte, že řidiči jsou z jiného těsta než zbytek populace?
edith1975: Paulinka nepopisuje lidské kvality.
Paulinka: Chápu. Řídím skříňovou dodávku a když se mi vzadu pletou mimoni, taky není v mých silách je vidět.
Paulinka: neukamenujeme Tě. Já ne. Protože v každé profesi jsou různí lidé.
Gabi:tady máš názor řidičky asi jsem jediná,která toto zaměstnání dělá-chci se jen vyjádřit k viditelnosti z kabiny řidiče-zvukotěstnou kabinu nemáme-máme dvě zrcádka-jedno venku na prostor venkovní a jedno uvnitř kabiny a tímto zrcádkem vidím do vozu za předpokladu,že tramvaj je prázdnější a vidím tedy co se děje ve voze,ale v okamžiku kdy je v tramvaji hodně lidí přehled o voze ztrácím a jsem odkázaná na venkovní zrcadlo a když někdo pomalu vystupuje a je na schodech,já ho opravdu nevidím-doufám ,že mě neukamenujete
Mimaka: Slušnost se nikam nepoděla. Slušní lidé a neomalená hovada - to tu bylo vždycky. Je blbé na nějakého takového hulváta narazit.
Cinderela: Jsi příliš měkká. To by si měli vychutnat až do dna.
Já zatím špatnou zkušenost s žádným řidičem nemám,ale kamarádka má asi desetiletou dceru a ta je hodně plachá a mluví moc tiše.
Do školy musela jezdit autobusem a jednou měla štěstí na špatně naladěného řidiče a protože moc kuňkala a on jí asi nerozuměl kam vlastně chce jet,tak na ni řval co chce,kam chce a malá se ho tak bála,že z toho autobusu utekla a už jím ani nechce jezdit.Tak nevím kam se poděla slušnost??!!
Cinderela: Tak tohle je fak síla...
Asi bych urvala hlavu tomu řidiči 
.
Taky mám smutnou vzpomínku na chování řidiče v místní dopravě. Když byly synovi asi tři roky,vozila jsem jej,než jsem šla do práce, na druhý konec města.Jednou ,když jsem měla vystupovat se synem v náručí,šofér se nepřesvědčil,jestli se ještě vystupuje a zavřel dveře. Byla jsem nakloněná při výstupu dopředu,už jsem však nestačila vystoupit.Dveře se zavřely , ve dveřích zůstala za krček přiskřípnutá hlavička mého syna a autobus se rozjel.Začala jsem ječet jak Viktorka a šofér asi po deseti metrech zastavil a dveře otevřel.Synovi se naštěstí nic nestalo,oba jsme byli jen v lehkém šoku,ale řidiče nenapadlo,aby se aspoň omluvil.Ba naopak byl arogantní.Na první moji stížnost tenkrát ČSAD nereagovala,až když jsem jim oznámila,že případ nechám otisknout v krajském tisku,přijelo vedení za mnou až do práce a prosili jak malí kluci,ať to nedělám,že bych znepříjemnila život několika lidem.Nevím,proč jsem se nechala tenkrát uprosit a zamýšlené neudělala.
LudPa: jde o to, podle čeho normálnost definuješ
Ještě,že většina je nás normálních.
Lotka: No jo, ale jestli má chlap i pes sám se sebou co dělat... Nevíš, jak to bylo
Já posílám psy první, jenže oni vyskočí. Psa, který nevyskočí, bych asi musela vynést. No a kdybych nevyšla ty tři schody se psem v náručí, tak nevím, asi bych taky šla první a pak mu vodítkem pomáhala nahoru. Pes se nedá tlačit před sebou do schodů.
Já teda psa nemám, ale připadá mi nepochopitelné, že jde nejdřív do tramvaje chlap a teprve za ním pes. Dítě a psa budu tlačit před sebou, abych na něj viděla
smutné. Ještě že jsou i lidé, kteří pomohou.
Prazskou MHD jezdim nekolikrat denne a s ridici nemivam problem - jasne, stava se mi, ze mi tramvaj nebo bus ujede pred nosem, ale beru to jako fakt a pockam na dalsi. Nedavno jsem byla na Strossmayeraku svedkem jedne zajimave prihody. Tramvaj nedojela uplne k zacatku zastavky a lidi, co tam stali, museli ujit kus cesty zpet a pak teprve nastoupit. Samozrejme se pustili do ridice, jaky to je bezohledny idiot a kdesi cosi. Ridic, strasne sympaticky a dobre naladeny mladoch, zapnul rozhlas a vysvetlil lidem, proc se tyhle veci stavaji a ze je urcity system svetelne signalizace a pohyb tramvaji je dost presne rizeny. A ze jestli ma nekdo dotazy, tak at se jde k nemu do kabiny zeptat na podrobnosti. Byl mily, klidny, usmevavy, a vykladal to vtipne. Lidi v tramvaji byli jak opareni a nezmohli se na slovo
. Doufam, ze tento pristup panu ridici vydrzi a ze jim nakazi hodne kolegu 
To je dost drsný příběh.
)
Naštěstí mám z pražské MHD samé pozitivní zkušenosti (kromě jedné zvracející slečny, ale to bylo ve dvě v noci na Silvestra
ti řidiči jsou fakt nehorázně sfině, zásadně vám zavřou před nosem, ale mezitím počkajá až tam s vyplazeným jazykem doběhnete a pak tadá...tu u nás jednomu asi 12 klukovi zavřel do busu jednu nohu a rozjel se a kluk skákal po jedné, naštěstí se nerozjel moc rychle jinak by ho zabil, no kreténi vypatlaní!!!