Moje první ( a jediné dítě ) jsem měla v 32 letech - na tu dobu jsem byla "stará" prvorodička. Těhotěnství jsem měla rizikové, ale tehdy - před 21 lety se na to tolik nehledělo.

Oteklá a s každodenními nevolnostemi jsem chodila do práce. Až... bylo to 13.11. 1989 mi na gyndě doktor sdělil, že musím kvůli vysokému krevnímu tlaku do nemocnice (termín porodu jsem měla na 20.1.). V nemocnici si mně nechali - kromě  vysokého tlaku  220/150 (nepomáhala ani medikace), mi zjistili těhotenský diabetes.

Ležela jsem v malé nemocnici, a protože mi hrozilo krvácení do mozku rozhodl ošetřující lékař o mém převozu do fakultní nemocnici. Ale nejdřív mi kapačkami začali znižovat krevní tlak - infuze mi měly kapat celý den a na další den byl nařízen převoz. Jenomže - infuze mi nepomohly  a po cca 8 hodinách mně začala strašně bolet hlava, začala jsem zvracet, proto lékaři ihned nařídili převoz. Manžel  právě v tu chvíli přišl za mnou na návštěvu ( a tak jel za sanitkou autom do FN). Při převozu v sanitce mi bylo čím dál hůř, na příjmu ihned mi dali injekci aby zastavili zvracení, a hned jsem šla na sál. Ještě předtím lékař upozornil manžela, že je to moc vážné a ani sám neví jak všechno dopadne - připravil ho zkrátka na to nejhorší.

Dál si nic nepamatuji, jen to že jsem se probudila po 20.00 hod.(musím podotknout, že po šílené bolesi hlavy ani stopy). Dle údajů se dcera narodila v 19.30. Když jsem se ptala sestřičky na JIPce co se děje, co je s mým dítětem, tak mi řekla, že mám odpočívat. Až ráno když přišla lékařka mi sdělila , že mám holčičku, je v inkubátoru, váha 1,5 kg. A má komplikace - ne zcela vyvinuté plíce.

Malou jsem viděla až za 3 dny. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Byla napojena na hadičky - jedna do hlavičky (infuze), druhá do pusinky (odvádění žaludečních šťav), třetí do nosu ( kyslík). Ručičky měla přivázané k sobě za zády, takže v první chvíli jsem myslela, že jei chybí prstíky (to mně fakt napadlo). Až doktorka mně uklidnila, že je má v pořádku a má je uvázané za zádičkami jen proto, aby si nimi nevytrhla při pohybech hadičky. Abych to zkrátila - v inkubátoru byla 8 týdnů, naštěstí   vše dobře dopadlo. I když první půlrok jsme chodily obden na různé kontroly - oční, riziková poradna, neurologie, kardiologie (měla šelest na srdíčku ale do 3 let se to spravilo), interní. Dnes je z ní 21 letá slečna. A dělá nám jen radost.  

lidicka

Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven

To byl napínavý příběh, hlavně, že to zvládla dohnat! :)

Pište mi své zážitky a dojmy z narození prvního dítěte, co to pro vás znamenalo, jak jste se cítila, jak vám bylo, kolik vám bylo, jak jste všechno zvládala, nezvládala, jak na to dnes vzpomínáte.

Pište na redakce@zena-in.cz

předmět: První dítě.

Vaše příspěvky budeme zveřejňovat a jedna z vás získá hezkou výhru, sadu čtyř hrnečků. 

hrnečky