Život občas přináší změny, které bychom od něj nikdy nečekali. Stačí chvilka a všechno je jiné. Lepší. Tak jako v našem dnešním příběhu.

Vyprávění paní Jitky

Můj příběh se asi nebude moc lišit od těch ostatních... Znají ho všechny ženy, které žily v manželství, pak se rozvedly a znovu vdaly. Chtěla bych tím ale dodat odvahu a sílu všem, které teprve uvažují o tom, že by opustily manžela. Já jsem to zvládla. A od té doby jsem šťastná. Už deset let.

Poprvé jsem se vdávala brzy, bylo mi jednadvacet a byla jsem těhotná. Nemrzelo mě to, můj první muž byl moje velká láska, chodili jsme spolu dva roky. Ze začátku jsme měli pěkný vztah, narodil se nám malý Péťa, všechno se zdálo krásné, zvlášť potom, co se o dva roky později narodila ještě Adélka. Byla jsem doma s dětmi, věnovala se jim a starala se o domácnost, manžel pracoval a vydělával.

Po deseti letech jsem začala naplno pracovat i já, děti rostly a osamostatňovaly se. Náš vztah s manželem se pomalu měnil, bývala jsem méně doma a už jsem tolik nestíhala starat se o domácnost. Začaly střety, postupně jsme se víc dohadovali a řešili problémy, přestávali si rozumět. Tak to bývá ve většině manželství, že s léty opadne vzrušení, vášeň a romantika, to je mi jasné. Jenže pak by mělo ještě něco zbýt, aby vztah mohl dál fungovat. U nás toho zbylo hodně málo, spíš jsme se doma míjeli a potkávali se leda tak na noc v posteli, kde už nám to ale taky neklapalo. Nebyla jsem spokojená, ale kvůli dětem jsem situaci nechtěla řešit.

Rozhodně ničeho nelituju

vztah

V tu dobu jsme se začali kamarádit s dalšími rodinami v našem městečku, scházeli jsme se, občas jezdili společně na výlety. Jeden z kamarádů, Filip, mi byl vždycky sympatický, rozuměla jsem si s ním, měli jsme podobné názory. Byl taky ženatý a měl dvě děti, menší než já, takže mi bylo jasné, že my dva nemáme šanci být spolu, i kdybychom si rozuměli sebevíc. Věděla jsem, jak to je, a přesto jsem po něm toužila.

Tohle společné setkávání trvalo asi dva roky. Během nich jsem se do Filipa zamilovala. Věděla jsem, že je to marné, samozřejmě jsem mu nic neřekla. Postupně jsem omezila společné víkendy a akce, protože mi nedělalo dobře bavit se s jeho ženou, poslouchat hloupé řeči ostatních a sledovat, jak je nešťastný. Vyhýbala jsem se všemu, i když úplně to nešlo.

Pak jsme se jednoho dne s Filipem náhodou potkali. Šli jsme na kafe a dlouho si povídali. A pak už netrvalo dlouho, než jsme se rozhodli začít spolu žít. Rozešli jsme se se svými partnery, což se samozřejmě neobešlo bez výčitek, bolesti a slz, děti to chvíli nesly těžce... Ale nakonec jsme to ustáli. S bývalými partnery jsme se na všem domluvili, děti nás vídaly oba, i když žily víc se mnou. Samozřejmě to nebylo jednoduché.

Ale rozhodně to stálo za to, ničeho nelituju! Nikdy jsem se necítila tak spokojeně jako posledních deset let. Filip je skvělý chlap a mně je s ním pořád dobře. Jsem šťastná, že jsem se tehdy rozhodla právě takhle, i když nás hodně lidí zrazovalo a myslelo si, že náš vztah nemá žádnou budoucnost. Teď už snad lidi pochopili, že to nebyl žádný náš rozmar. A já doufám, že i další roky budou tak krásné jako dosud.

Další články v našem magazínu: