Šárka (36 let): Nechceme mít z dětí tupé ovce

Často se setkáváme s kritikou, co se způsobu výchovy našich dvou synů (4 a 7 let) týče. A tak mě ani nepřekvapí, když tomu tak bude i teď. Okolí na nás i v jedenadvacátém století kouká jako na zjevení. Přitom se jen snažíme vychovat z našich dětí sebevědomé bytosti s vlastním názorem. Nebo vám přijde lepší, když se lidi chovají jak tupé, poslušné ovce? Proto jim už od mala nic nezakazujeme. Chtějí šlapat do louží? Prosím! Rozbijí si autíčko? Jak je libo. Nechce se jim jíst oběd? Jejich volba. Odmítají půjčit dětem na pískovišti svou oblíbenou hračku? Však vy byste svůj telefon také nepůjčila nikomu cizímu! A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Samozřejmě jim vždy trpělivě vysvětlíme, jaké bude mít to či ono chování důsledky. A je na nich, jak se k tomu postaví. Věříme ale, že i dítě si dokáže samo srovnat pro a proti, vybrat si tu nejlepší možnou cestu. Nikdy na kluky nekřičíme, natož abychom je bili. Tím si ještě žádný rodič autoritu nezískal. Dítě poslechne jen proto, že se bojí. To vám přijde výchovné? Jakmile nebudete na blízku, udělá si to stejně po svém. S dětmi je třeba vést neustále dialog. Že jsou malé, ještě neznamená, že v nich nedřímá velká osobnost. A právě tu chceme nechat rozvinout, ne ji zadupat do země.

Renata (42 let): Jsem jich máma, ne kamarádka ze školy

Našim třem dětem (6, 8 a 10 let) doma vládneme pevnou rukou. Když něco řekneme, nediskutuje se o tom. Na to jsou už naučené. A jakmile už hodně zlobí, nebo poruší nějakou důležitou dohodu, nerozpakujeme se ani dát jim na zadek. Samozřejmě v rozumné míře. Nezastáváme sice úplně názor mých rodičů, že škoda každé rány, která padne vedle, ale myslím si, že přiměřené fyzické tresty nejsou nic špatného. Občas už to prostě neukřičíte a nervy má každý jen jedny. A na děti to zabírá. Stejně jako dobře vědí, že o některých věcech se nediskutuje. Neuznávám takový ten kamarádský přístup rodičů, kdy si jejich dítě může dovolit cokoli, nezná hranice. Jednou jsem jeho máma, tak mě bude poslouchat, ne se se mnou dohadovat. Však to vidím u jedné maminky, která dochází s dcerou na náš plavecký kroužek. Snad stokrát ji poprosí, aby už se oblékala, že musí jít domů. Ten rozmazlený spratek ji má ale těžce na háku. Brzy jim bude doma skákat po hlavě. Hlavně že se mohou pochlubit liberální výchovou. A z dětí jim vyrostou sobečtí, egoističtí frackové. Naše děti dobře vědí, že nejsou na světě samy, musí se o věci dělit, a nemůže být vždy po jejich.

Čtěte také:

Reklama