Kolem osmé hodiny večer přišel pan doktor, že má Tobiáš málo trombocytů a že mu velmi rychle klesají. Zda jsem neprodělala nějakou infekci či tak nějak podobně. Jediné co jsem měla, byl močový měchýř, ale prý to z infekce být nemůže... Krevní testy jen napovídaly, že mu klesají trombocyty... šok... začala jsem padat do hloubky.

V sobotu ráno mi bylo sděleno, že jsou trombocyty už pod hladinou normálu a hrozí mu krvácení, do mozku či vnitřní, a tak bylo rozhodnuto, že musí přejít na dětske oddělení do neonatologie a tam mu budou dávat tzv. immunglobuliny.

Ještě jsem ho směla mít u sebe, a v poledne mi ho sebrali. Brečela jsem a nechápala proč, proč zase musím mít něco extra??? Sestry se o mě bály, neb věděly, že jsem měla při prvním synovi poporodní deprese. Dostala jsem něco na uklidnění, ale moc to nezabíralo. Spíš jsem v noci měla šílené halucinace. Začala jsem pumpovat mlíko a byla moc ráda, že jsem si pořídila ruční pumpu od jedné anglické firmy, a musím říci, že díky ní jsem zvládla „produkci mléka“. Všechen personál za mnou chodil a snažil se mě hlídat, asi abych se jim nezbláznila.
Jenže já si dala cíl. Být normální, být trpělívá a hlavně kvůli malému mít mlíčko a co nejdřív moci za ním dojit. A tak jsem se snažila chodit, hýbat se ... a vlastně neexistovaly žádné stížnosti na můj stav.
Měla jsem hnací motor - mé dítě - a najednou nebyl čas na to, zda mám či nemám nějaké psychózy. Moc mi pomohla moje super kámoška ze ženy-in Sandy, její denní telefonáty a povzbudivá slova, i když věděla, že s jizvou na břiše se moc smát nemůžu, ale i tak mi moc pomohla. Nevím, jak bych jí jinak mohla poděkovat, a tak to činím touto cestou.

Samozřejmě že ostatní ženy-in, které byly zasvěcené do tohoto problému, mě povzbuzovaly, a tohle vše mě drželo při síle. V neděli v poledne jsem směla za Tobiáškem, pěkně jsem se vezla na vozíku jako nějaká chromá babička, bylo mi děsne trapně, ale co člověk neudělá pro své dítě.

Ten první moment, vidět své dítě s kapačkou v hlavičce, byl pro mě i přes mé zážitky coby zdravotní sestry otřesný, slzy se mi koulely po tváři a já se nezmohla ani na slovo. Ještě měl sondu v žaludku, prý blinkal něco zeleného, ale vše bylo o.k. Pan doktor mi říkal, že to už by bylo moc potíží najednou. Měl za sebou první dávku immunglobulinu a trombocyty mu stouply na 90, prý když budou přes 100, může ke mně zpět. Směla jsem ho i přiložit k prsu, byl to moc krásný moment, i hezky sál.
Pak jsem zase odjela zpět na pokoj. Takhle jsem trávila další dny v nemocnici, třikrát denně jsem za ním jezdila. Byla s ním hodinu a doufala, že vše bude v pořádku. Bohužel v pondělí mu zase klesly na 58, a tak mi bylo řečeno, že se to asi protáhne. Byl to třetí den po porodu a já tam stála a brečela a říkala té paní doktorce, že chci své dítě zpět. Nezmohla jsem se na nic jiného a jen brečela. Jenže pak jsem si řekla, že tenhle boj vyhrajeme. Já i moje dítě. Nic nás nezlomí a nikdo nás nezlomí.
Můj táta zajel do Prahy k sv. Tadeáškovi a poprosil ho, aby nám pomohl, kdo ví, snad skutečně vůle Boží a naše síla nevzdat to napomohly k tomu, že Tobiášek směl v pátek, týden po jeho narození, ke mně zpět. Tu radost, když mi to lékaři řekli, nemůžu ani popsat, padla jsem jim okolo krku, brečela a děkovala... Paní doktorka taky brečela dojetím. A pak jsem zase měla zpět svého syna. Začali jsme si na sebe zvykat. Je pravda, že máme trošku začáteční potíže, a já se ho učím poznávat. Přeci jen nám ten týden trošku chybí.

Ale i přes to - na tu dobu teď zpětně vzpomínám s krásnými pocity. Hodně jsem se tím vším naučila. Je pravda, že nejsem zas tak trpělivý člověk, ale tentokrát se mi to osvědčilo. Vydržet, doufat a nepřestat věřit, že vše dobře dopadne.

Tobiáškovy potíže s trombocyty jsou patrně způsobené díky mojí krevní skupině, patrně jsem si proti němu vytvářela protilátky, a pak se narodil s tak málo trombocyty. Je to velmi vzácný defekt, dá se to pomocí immunglobulinu vyléčit a zastavit. Jak je vidět, potkávají mne samé mimořádnosti, a jak říkali lékaři, jsem personál a u toho je vždy něco extra.

Můj příběh vlastně tímto končí, příběh o tom, jak jsem hledala cestu ke mně samotné. První císařský řez jsem odsuzovala a zatracovala, ten druhý jsem přijala jako řešení a vysvobození, a hlavně, jak sama říkám, za to, že jsem to vydržela, mám dva krásné syny - a to je asi to nejlepší ocenění za statečnost.
Nejsem stále zastáncem císařských řezů bez jasných příčin a důvodů, to jak dneska dělají slavné osobnosti. Ale když není jiné řešení, musí být každá maminka ráda za tuto možnost. Myslím si, že není důležité, jak své dítě porodíme, ale důležité je to POTOM.
Mámou jsme všechny, císařovny-necísařovny. Každý má své klady a zápory, jen je důležité vše přijmout tak, jak to je a nehledat ještě nějaké "co kdyby"...atd.

Závěrem bych chtěla říci, že i přes to všechno jsem na sebe pyšná a cítím se jako správná máma. Doufám, že můj příběh pomohl těm maminkám, které právě tu cestu k sebepoznání a uznání ještě hledají, pro některé je dlouhá, pro některé krátká... Důležité je najít sám sebe.

První část si můžete přečíst ZDE .