Kolem osmé hodiny večer přišel pan doktor, že má Tobiáš málo trombocytů a že mu velmi rychle klesají. Zda jsem neprodělala nějakou infekci či tak nějak podobně. Jediné co jsem měla, byl močový měchýř, ale prý to z infekce být nemůže... Krevní testy jen napovídaly, že mu klesají trombocyty... šok... začala jsem padat do hloubky.
V sobotu ráno mi bylo sděleno, že jsou trombocyty už pod hladinou normálu a hrozí mu krvácení, do mozku či vnitřní, a tak bylo rozhodnuto, že musí přejít na dětske oddělení do neonatologie a tam
Ještě jsem ho směla mít u sebe, a v poledne mi ho sebrali. Brečela jsem a nechápala proč, proč zase musím mít něco extra??? Sestry se o mě bály, neb věděly, že jsem měla při prvním synovi poporodní deprese. Dostala jsem něco na uklidnění, ale moc to nezabíralo. Spíš jsem v noci měla šílené halucinace. Začala jsem pumpovat mlíko a byla moc ráda, že jsem si pořídila ruční pumpu od jedné anglické firmy, a musím říci, že díky ní jsem zvládla „produkci mléka“. Všechen personál za mnou chodil a snažil se mě hlídat, asi abych se jim nezbláznila.
Jenže já si dala cíl. Být normální, být trpělívá a hlavně kvůli malému mít mlíčko a co nejdřív moci za ním dojit. A tak jsem se snažila chodit, hýbat se ... a vlastně neexistovaly žádné stížnosti na můj stav.
Měla jsem hnací motor - mé dítě - a najednou nebyl čas na to, zda mám či nemám nějaké psychózy. Moc mi pomohla moje super kámoška ze ženy-in Sandy, její denní telefonáty a povzbudivá slova, i když věděla, že s jizvou na břiše se moc smát nemůžu, ale i tak mi moc pomohla. Nevím, jak bych jí jinak mohla poděkovat, a tak to činím touto cestou.
Samozřejmě že ostatní ženy-in, které byly zasvěcené do tohoto problému, mě povzbuzovaly, a tohle vše mě drželo při síle. V neděli v poledne jsem směla za Tobiáškem, pěkně jsem se vezla na vozíku jako nějaká chromá babička, bylo mi děsne trapně, ale co člověk neudělá pro své dítě.
Ten první moment, vidět své dítě s kapačkou v hlavičce, byl pro mě i přes mé zážitky coby zdravotní sestry otřesný, slzy se mi koulely po tváři a já se nezmohla ani na slovo. Ještě měl sondu v žaludku, prý blinkal něco zeleného, ale vše bylo o.k. Pan doktor mi říkal, že to už by bylo moc potíží najednou. Měl za sebou první dávku immunglobulinu a trombocyty mu stouply na 90, prý když budou přes 100, může ke mně zpět. Směla jsem ho i přiložit k prsu, byl to moc krásný moment, i hezky sál.
Pak jsem zase odjela zpět na pokoj. Takhle jsem trávila další dny v nemocnici, třikrát denně jsem za ním jezdila. Byla s ním hodinu a doufala, že vše bude v pořádku. Bohužel v pondělí mu zase klesly na 58, a tak mi bylo řečeno, že se to asi protáhne. Byl to třetí den po porodu a já tam stála a brečela a říkala té paní doktorce, že chci své dítě zpět. Nezmohla jsem se na nic jiného a jen brečela. Jenže pak jsem si řekla, že tenhle boj vyhrajeme. Já i moje dítě. Nic nás nezlomí a nikdo nás nezlomí.
Můj táta zajel do Prahy k sv. Tadeáškovi a poprosil ho, aby nám pomohl, kdo ví, snad skutečně vůle Boží a naše síla nevzdat to napomohly k tomu, že Tobiášek směl v pátek, týden po jeho narození, ke mně zpět. Tu radost, když mi to lékaři řekli, nemůžu ani popsat, padla jsem jim okolo krku, brečela a děkovala... Paní doktorka taky brečela dojetím. A pak jsem zase měla zpět svého syna. Začali jsme si na sebe zvykat. Je pravda, že máme trošku začáteční potíže, a já se ho učím poznávat. Přeci jen nám ten týden trošku chybí.
Ale i přes to - na tu dobu teď zpětně vzpomínám s krásnými pocity. Hodně jsem se tím vším naučila. Je pravda, že nejsem zas tak trpělivý člověk, ale tentokrát se mi to osvědčilo. Vydržet, doufat a nepřestat věřit, že vše dobře dopadne.
Tobiáškovy potíže s trombocyty jsou patrně způsobené díky mojí krevní skupině, patrně jsem si proti němu vytvářela protilátky, a pak se narodil s tak málo trombocyty. Je to velmi vzácný defekt, dá se to pomocí immunglobulinu vyléčit a zastavit. Jak je vidět, potkávají mne samé mimořádnosti, a jak říkali lékaři, jsem personál a u toho je vždy něco extra.
Můj příběh vlastně tímto končí, příběh o tom, jak jsem hledala cestu ke mně samotné. První císařský řez jsem odsuzovala a zatracovala, ten druhý jsem přijala jako řešení a vysvobození, a hlavně, jak sama říkám, za to, že jsem to vydržela, mám dva krásné syny - a to je asi to nejlepší ocenění za statečnost.
Nejsem stále zastáncem císařských řezů bez jasných příčin a důvodů, to jak dneska dělají slavné osobnosti. Ale když není jiné řešení, musí být každá maminka ráda za tuto možnost. Myslím si, že není důležité, jak své dítě porodíme, ale důležité je to POTOM.
Mámou jsme všechny, císařovny-necísařovny. Každý má své klady a zápory, jen je důležité vše přijmout tak, jak to je a nehledat ještě nějaké "co kdyby"...atd.
Závěrem bych chtěla říci, že i přes to všechno jsem na sebe pyšná a cítím se jako správná máma. Doufám, že můj příběh pomohl těm maminkám, které právě tu cestu k sebepoznání a uznání ještě hledají, pro některé je dlouhá, pro některé krátká... Důležité je najít sám sebe.
První část si můžete přečíst ZDE .
Nový komentář
Komentáře
Milá Libuško, klobouk dolů, ale co hlavně, gratuluju ti k Tobiáškovi a Tobiáškovi k jeho mamince, přeju Vám všem moc a moc zdravíčka a štěstíčka, a ať jsi brzy mezi námi a koukej nám synka hezky vyfotit a ukázat
Hodně štěstí...
Libča:
Libča:
chtela by jsem vsem zaverem moc podekovat za vase pranicka, spouste zen-in za to ze me v tech nejtezsich chvilich silene podporovaly, ze mi posilaly super smsky, volaly a proste me drzely nad vodou, memu haryckovi ze stal pri nas a drzel nas taky nad vodou, a hlavne velke diky Sandy.... ktera patrna protelefonovala vsechny svoje penize ( jsem ji velkym dluznikem)
Nebyt vas vsech asi bych to tak jednoduse nezvladla, vedela jsem ze mam kolem sebe hodne lidi co pri me stoji, co mi pomuzou, co me povzbudi.
A jeste dekuji redakci ze mi umoznila moje vypraveni tady zverejnit...
hary: jeste jsi zapomel ty predcasne stahy..
tak jste si to přečetli(y)...no já jako děda jsem taky měl nervíky,víte,že jsem se vypravil k sv-Tadeášovi,on má tyhle vwci na starosti..v popisu práce..ale fakt!...a doma kreslil graf,jak to Tobiášovi klesalo a pak stoupal počet thr.zase nahoru...věřím,že už si svůj balík problémů vybral..jak hned na počátku těhot.., tak pak..když ho chtěla jedna nezodpovědná řidička zabít..tak potom po tom složitém porodu..takže mu budeme .i mamince libče držet palečky,díky za slova povzbuzení pro tu naši holku
Taky jsem ráda,že to tak dobře dopadlo.Přeji oběma hodně
a zdravíčka!
Libčo:
teda já nevěděla, že to bylo s tolika nervama.Mám úplně stažený hrdlo. Jsi strašně statečná a máma jsi skvělá. Hodně štěstí vám všem
Libco, ja taky sice vedela, ze to dobre dopadlo, ale stejne jsem mela
na krajicku
. To je super, ze kontrola dopadla dobre! Jen tak dal a at mu chutna
.
alušenka: taky jsem si něco podobného prožila s druhým
, když jsem ho prvně viděla na JIPce napojeného na dýchací přístroj, myslela jsem že to bude můj konec
naštěstí se z toho dostal a těsně než jsme šli domů musel ještě dostat železo a to měl právě tu transfuzi do hlavičky...
Libčo
Libi, taky mi Tobi nějak "unikl", tak dodatečně blahopřeju. A blahopřeju i tvým klukům, že mají tak správnou mámu.
Tak zase brečím,ale jinak moc gratuluji...a tak trochu závidím dědečka Harryho-buďte všichni šťastní a zdraví
Taky jsem před 15ti měsíci rodila císařem.Malej byl otočenej zadečkem dolů,dokror říkal,že stejně můžu rodit normálně tak jsem si oddychla císařem jsem v žádném případě rodit nechtěla.Když přišel den D vše probíhalo normálně manžel byl semnou takže pohoda.Už jsem byla na 8cm,ale ozvy ustávaly přišel ještě jiný lékař a ten řekl okamžitě na sál,tak se jelo,měl omotanou šňůru kolem krku.Nevím kdo byl přepadlejší jestli já nebo manžel,ten měl nakonec malého jako první u sebe a já musela čekat až do 22hod a to se narodil ve 13:46.Po narkóze jsem byla jak pitomá a špatně ji snášela tak jsem ho k sobě dostala až 3tí den.Byla jsem z toho nešťastná,že jsem nerodila normálně a nemohla slyšet jeho první pláč a mít ho u sebe.Teď jsem ráda,že vše dopadlo dobře a jsme oba zdraví.Ale stejně když si čtu nebo slyším jak někdo vypráví o svém "normálním" porodu tak mám slzy v očích.Chtěla bych ještě druhé mimčo tak se to povede třeba příště.Tak všem maminám a mimískům přeji jen to nejlepší a hodně zdravíčka.
Libuško, já jsem toho tvého Tobiáška nějak zaspala, tak ti dodatečně moc, moc gratuluju a přeju malému hodně zdraví
To je dojemný
, tak oběma hodně štěstí a zdraví
libčo,mám podobný zážitek.můj první syn má zmáčklou hlaviřku po dlouhém porodu,který nakones stejně skončil císařem.po svých prvních narozeninách byl na operaci,je ok,ale vidět ho,jak leží,kolem samé hadičky,stroje pípaj...hrůza
11.1.2005 jsem porodila druhého syna,tentokrát to byl plánovaný císař,ultrazvukař naměřil na 37.5tt váhu dítětě 3.75,bylo to moc,jsem malá,manžel veliký a aby se situace neopakovala jako u honzíka,bylo to jistější.teď si v kolébce houpám pavlíka,který je v pořádku,jsem šťastná,ale je to ve mě,dva císaře a zákaz mít další děti,příště bych už mohla umřít já i mimi....
Manx: sarobrouk nastupuje dneska a zitra ma termin, tak ji vsici budeme drzet palecky jo??? at to dobre dopadne..
Libča: Libísku, už bude dobře, každý průser musí zákonitě někdy skončit, počkej jak za pár dnů budeš vzpomínat jen na to "srandovnější"