Lhář: Karty se nemýlily, já trochu ano…

Poznala jsem Soňu jako žákyňku školy Tarotu, kterou jsem v Praze provozovala. Byla jednou z vůbec prvních a byla nejlepší. Je v Panně, a tak byl její přístup k magii školou i pro mě…

Byla nesmírně poctivá a hodně pozorná. Chodila přesně a vždy vzorně připravená. Radila jsem jí, ať si teď ze začátku všechny své pocity raději zapisuje, že se jí to bude hodit. 

Na konci kurzu, měla popsaný celý sešit. Každý, kdo někoho něco učí, je vděčný za takového žáka… bylo z toho přátelství, které stále trvá.

Na konci poslední hodiny jsem ji upozornila, že odteď je jednou nohou TAM a jednou TADY, že se jí bude realita ukazovat podstatně zřetelněji a že jí věci budou chodit trochu jinak, rychleji a dřív a o „náhody“ nebude mít nouzi. Těšila se.

Byla tehdy bez partnera a moc toužila po lásce. Dala jsem jí rituál, který jí někoho přihraje, když tomu půjde naproti.

„Nezapomeň, dostaneš to, co vyslovíš,“ dodala jsem tehdy.

„Já vím, budu opatrná a hodně to promyslím,“ ujistila mě. Vzhledem k jejímu znamení jsem nepochybovala, že bude poctivě uvažovat.

Za pár týdnu už měla hezký vztah s prima mužem. Moc jsem jí to přála.

Když mi v pondělí volala, byli spolu již deset měsíců, bez jediné skvrnky. On byl báječný k ní, skvělý k jejím dětem, slušný k rodičům i dobře zajištěný pro život a s vysokoškolským vzděláním.

„Ahoj, hele, s těmi náhodami, jak jsi mi říkala, vzpomínáš?“ povídá mi nervózně.

„Jasně, že vzpomínám!“

„No tak je to neuvěřitelný. Právě jsem díky jedné takové „náhodě“ zjistila, že mi zahýbá.“

„Cože? Soňo nehroť, jak jsi k tomu došla?“

„No tak poslouchej tu „náhodu“,“ praví a pokračuje.

„Hodně pracuje a hodně je pracovně i mimo, takže mě nepřekvapilo, když mi oznámil, že jede zase na služební cestu. Do Polska. Jmenoval i kolegyni, která jede také. Trochu mně to vadilo, měla jsem už jiný program, ale co se dalo dělat. No, a dneska mi volá… tak to zvednu, ale on nic neříkal, jen jsem slyšela hlasy. A to mě málem povalilo.“

„Slyším tam lidi a jeho, jak říká: Tak tohle je anakonda, Vendulko, a tohle je krajta a teď půjdeme na ty medvědy. Do toho nějaká ženská, která mluvila k oběma. Chápeš to??? On není v Polsku!! On je v ZOO, s nějakou Vendulkou a nějakou ženskou, a ten telefon si blbec vymáčkl v kapse omylem!!!“

„No, to je skutečně zvláštní. Hele a nemá třeba ségru s dítětem?“

„Má brachu.“

„Sestřenici?“

„NE.“

„Tak nevim, ale než cokoli vyhodnotíš, buď opatrná. Zavolej mu.“

„Už se stalo. Nebere to. Volala jsem i k němu do práce jako někdo jinej a chtěla tu kolegyni, co s ním jakože jela. Normálně mi ji dali. On si prý vzal dovolenou! Čili tohle je divný, až podezřelý. Potřebuju, aby ses na to podívala, já si vykládat na to nemůžu, jsem moc namíchnutá.“

„No, divný to je. Jasně, tak se ptej.“

„Je to dítě jeho?“

„Ne.“

„Spí s ní?“

„Ne.“

„Do háje. A proč mi tedy lhal?“

„Mmm, no, opravdu to vypadá, že je něco, co Ti nechtěl nebo nemohl říct. Co bys jakože nepochopila, čeho se bál, nebo tak to vypadá.“

„Hele, Soňo, napiš mu vtipnou SMS, že teď je zvýhodněný vstupný v zoologických zahradách a že když už tam je, ať se nezapomene taky zastavit u šimpanzů. Buď nad věcí a uvidíš. Na to reagovat musí a hlavně bude vědět, že ty víš.“

„Tak jo. Večer ti zavolám. Já se snad zbláznim!“

Tak tohle byl fakt kotel!

Volala kolem sedmé. „Tak už volal!“ hlásila. „No a co? Jak ti to vysvětlil?“

„Prý, že to nic neznamená, je to nějaká známá z Olomouce, prý o nic nejde, jen kamarádka, které slíbil, že ji  vezme s dítětem na výlet. Je sama a tak, prostě bla bla, hele, je to divný, proč by mi tohle neřekl? Ale že prý jede ještě dneska domů, přespí u sebe a pak hned přijede ke mně.

Jestli o nic nejde, ráda bych mu dala klíče od bytu, aby byl u mě a neměl čas na kámošky,“ vyprávěla Soňa.

„To je dobrý nápad. Jsi rozumná. Nakonec, když bude s tebou i bydlet, což tedy po deseti měsících už klidně může, bude mít i on větší pocit trvalého a pevného vztahu,“ domnívala jsem se.

„Ale stejně. Večer se tam pojedu podívat. Jen jestli má opravdu u baráku auto. To víš, přece jen jsem taková teď nedůvěřivá. Hoď mi, prosím, jestli tam to auto bude mít,“ dodala.

„Jasně!“

A tohle byla chvíle, kdy se nemýlil Tarot, ale já.

Nevěděla jsem, jak nejlépe Soně karty, na které jsem se dívala, popsat.

„Víš, mám tu 6 pohárů, 7 mečů a ďábla. Jak víš, tohle je o lži a o podvodu. Myslím, že nepřijede, že lhal. No, možná tam zůstane někde na hotelu…“

„No bezvadný – bude u ní?“

„Ne, to určitě ne. Je tady, že jakoby spí jinde. Hele, to bude ten hotel prostě asi,“ myslela jsem si.

„Dobře a vyspí se s ní?“

„Počkej… hmm tak to rozhodně ani omylem, ale on jakoby vypadá, že by chtěl. Jenže je to od ní ten odmítavej postoj. Tomu fakt nerozumím, je to nějaký divný. Je tam ještě jedna žena… Tohle jsem vážně zvědavá. Zavolej mi prosím tě, jestli tam to auto bude mít,“ požádala jsem Soňu.

V tom, co karty tentokrát říkaly, jsem se skutečně jen těžko orientovala. Nakonec jsem ještě blbec řekla, že ho odmítne zřejmě pro nějaký svůj problém. Že třeba nemůže.

Soňa volala kolem jedenácté večer...

„Ty vole, Míšo, já to nepřežiju. To auto tu má.“

„No vidíš!! Tak je to dobrý!“

„JE V NĚM DĚTSKÁ SEDAČKA!!“

„Do pr…e, Soňo, klid…“

„Žádnej klid. Jdu nahoru!! Zavolám za chvíli.“

Tak tohle bude kotel. Vstala jsem z postele a šla si do kuchyně udělat kafe. Doslova jsem hypnotizovala telefon a byla jako na jehlách.

...Ona měla na sobě můj župan!

„Tohle bylo snad nejhorší v mém životě,“ pravila Soňa do sluchátka.

„Otevřel mi úplně nahej! Odstrčila jsem ho. Vrazila jsem dovnitř a tam seděla žena, která mi mohla být zrcadlem, jak je mi podobná, a v ložnici spinkal pětiletý capart, u dveří maličký botičky. Chtěla jsem ho zmlátit, ale ovládla jsem se.

Povídám té paní: Hezký dobrý večer. Ráda bych vám sdělila, že jsem přítelkyně tady toho pána a že se mnou má desetiměsíční vztah. Zrovna jsme měli naplánovanou dovolenou. Předpokládám, že vás o tom informoval. Mimochodem, ten župan je můj.

Ta chuděra tam seděla, jen v tom županu. Chápeš? V mym županu!!!!

Nevěděla vůbec nic, jen se pořád omlouvala. Pak viděla, jak se klepu, tak mi šla dát vodu. Víš co, já na ni naštvaná nebyla, bylo mi jí dost líto. Jede jeho autem kdoví kam na druhej konec republiky, věří mu, tak jako já, táhne s sebou dítě a teď, v noci, dostane takovouhle sodu. Chudák malá…

Všechno jsem jí řekla, i to, jak mě ujišťoval, jaká je chudinka, že je sama s pětiletým děckem a že ji tedy vzal na výlet  - chudinku - a vůbec všechno. On tam stál jako… úd… a blekotal něco, nevím co…

Nakonec jsem mu řekla, že je hnusák, a ji jsem politovala, a ať si z toho nic nedělá. Teď jsem už v autě a klepu se jako drahej pes. Kretén jeden!!! Ty bláho, čekala bych všechno, ale tohle???? Já debil!“

Připadala jsem si jako ve snu. Ještě včera byli jako hrdličky a během jednoho jediného dne… tohle snad není možné…

„Soňo, hele, ber to tak, že ty nejsi v tomhle celym za debila. To on. Zachovala sis tvář i důstojnost. Můžeš být na sebe pyšná. Nelituj, protože není čeho. Jen poděkuj za tu „náhodu“, protože on by se nezměnil. Jen by tebe a tvý děti ještě víc připoutal a víc by to bolelo. Vztahu s takovým člověkem nemusíš litovat. A jí jsi udělala zřejmě službu,“ ujistila jsem ji.

„Já vim, jedu spát. Víš, co je strašný? Že se zejtra probudim a budu vědět, že jsem sama. To byl děsnej den!“

Jen dodám. Se Soňou jsem mluvila i dnes. Není jí dobře, ale ani se nehroutí. Je Panna, a ta je silná a racionální.

„Jedno je na tom dobrý,“ řekla mi před chvílí. „Za ty dva dny jsem konečně zhubla – dvě kila!“