lež

9. července 2004 obdržela francouzská policie závažné hlášení. Šestice mladíků původem ze severní Afriky napadla ve vlaku 23letou Marii-Léonii, která cestovala se svým 13měsíčním dítětem. Ženu údajně ostříhali, roztrhali jí tričko a kalhoty a na břicho jí černou tuží nakreslili hákové kříže. Kočárek s děckem převrátili a na zastávce utekli.

Zpráva se šířila jako lavina a zaplavila média nejen ve Francii, ale po celé Evropě. V sobotu 10. července vydal francouzský ministr vnitra prohlášení, v němž razantně odsoudil brutalitu s rasistickým a antisemitským podtextem. Ještě téhož dne následovalo komuniké prezidenta republiky, v němž žádal, aby pachatelé tohoto hrůzného činu byli dopadeni a souzeni.

V neděli ráno pak rozhořčení francouzských politiků dosáhlo vrcholu. Proti rasismu a antisemitismu vystoupili poslanci, pařížský starosta i další osobnosti společenského a politického života. Drama se objevilo ve všech televizních zprávách i denících v zemi. Hovořilo se především o lhostejnosti a zbabělosti spolucestujících, kteří oběti nepřispěchali na pomoc. Situaci však stále komplikovalo, že ani po dvou dnech vyšetřování policie nenalezla jediného svědka, který by podepřel verzi oběti.

V pondělí odpoledne se pak na francouzský deník Le Figaro obrátila žena, která poskytla zdrcující svědectví: Marii-Léonii zná už více než deset let jako ženu, která trpí chorobným vymýšlením. V podvečer se pak Marie-Léonie přiznala ke lži.

Požitek lháře

Syndrom, kdy má člověk nutkavou potřebu neustále si vymýšlet nejrůznější příhody a podivná dobrodružství, poprvé popsal v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrϋck a definoval ho jako psychickou poruchu, která se projevuje patologickým lhaním.

Dnešní psychiatrie považuje tuto na první pohled směšnou a více méně neškodnou úchylku mezi nejsložitější fenomény klinické praxe. Bájivá lhavost se obtížně diagnostikuje i léčí. Bájiví lháři (v psychiatrické terminologii mýtomani) se dělí do různých podskupin a často trpí mnohočetnými poruchami osobnosti. Klasický mýtoman na rozdíl od různých podvodníků nelže ze zištnosti nebo s úmyslem někomu uškodit.

Jeho hlavním motivem je získání takové pozornosti a respektu, jaké by podle jeho názoru nikdy nepoznal, kdyby se spolehl na svoje obyčejné a nezajímavé „já“. Trpí nedostatkem sebevědomí a vymýšlení historek, v nichž hraje hlavní roli, se pro něj stává drogou, bez níž se neobejde.

Toho koně mám od dánské královny

Mezi bájivými lháři lze potkat majitele přepestrých identit, zájmů a potřeb. Do nejnižší kategorie patří už na první pohled zakomplexovaní jedinci, kteří lžou neobratně, takže jejich výmysly jsou lehce odhalitelné. Okolí je brzy prokoukne a často je s chutí ponižuje a týrá. O poznání výš stojí inteligentní lidé s velmi dobrou schopností fabulovat. To, že něco nehraje, si jejich oběti uvědomí až po dlouhé době. Třetí kategorie představuje elitu v oboru. Jsou v ní sofistikovaní lháři s fantastickými kombinačními schopnostmi, kteří míchají pravdu a výmysly takovým způsobem, že je prakticky nemožné lež odhalit.

Na těchto „umělcích“ si dokážou vylámat zuby i odborníci. V psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích se traduje případ mýtomana, který ještě v dobách hluboké totality dokázal zmanipulovat některé členy zdravotnického personálu i přesto, že mu byla vyměřena ochranná léčba. Jeho majstrštykem byl prodej služebny Veřejné bezpečnosti ošetřovateli, jemuž předložil fotografii domku na malém městě a falešné doklady, že ho vlastní.

Oběť nebo hrdina, všechno jedna rodina

Bájiví lháři však nevystupují pouze v roli hrdinů, kteří své okolí ohromují báchorkami o tom, že mají atraktivní povolání, úžasné kontakty a neuvěřitelné zážitky. Pozornost si vynucují také jako údajné oběti, protože pocity slasti zažívají pouze tehdy, když se jim u svých bližních podaří vyvolat účast či soucit. Proto hromadí báchorky o svých osobních problémech nebo předstírají nejrůznější zdravotní obtíže.

Nejtěžší formou zdravotní mýtomanie je tzv. Münchhausenův syndrom, který dostal jméno podle barona Hieronyma Karla Friedricha von Münchhausena (1720-1797). Münchhausen byl německý jízdní důstojník a zúčastnil se několika tažení proti Turkům. Svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami proslul natolik, že se stal předlohou pro hlavní postavu knihy Dobrodružství barona Prášila. Lidé postižení Münchhausenovým syndromem jsou v zájmu dosažení svého cíle schopni falšovat lékařské zprávy, ale taky se uchylují k sebepoškozování. Jsou známy i případy, kdy si ženy vynucovaly pozornost tím, že poškozovaly svoje děti.

Případ Scottová

Patrně neotřesnější případ onemocnění bájivou lhavostí publikoval lékařský časopis Forensic Psychiatry & Medicine. Šlo o příběh Mary Scottové z Londýna, které se pod různými falešnými záminkami podařilo vystřídat lůžka v šesti stovkách nemocnic. Scottová byla v dětství sexuálně zneužita, její matka se k ní chovala chladně. V 16 letech musela na operaci slepého střeva, a protože zdravotnický personál se k ní choval hezky, což dosud neznala, nechala se znovu hospitalizovat s předstíranými žaludečními potížemi. Když zjistila, že její taktika funguje, své nové vášni zcela propadla. Jezdila stopem po Velké Británii a v nemocnicích vystupovala tak přesvědčivě, že se její smyšlené potíže lékaři v mnoha případech rozhodli řešit chirurgickým zákrokem. Scottová prodělala celkem dvaačtyřicet zbytečných operací!

Konec příběhu Mary Scottové je spíše netypický: Vyhledala pomoc psychiatra. Většina mýtomanů se totiž k lékaři, který by byl schopen stanovit pravou diagnózu, vůbec nedostane. Šanci na vyléčení ostatně nemají vysokou. Prognóza je u onemocnění bájivou lhavostí nepříznivá. Psychoterapie a medikamentózní léčba obtíže zmírňuje pouze na přechodnou dobu, většina pacientů se dříve nebo později ke svému životnímu stylu vrací. 

Proboha, vždyť ona lže!

Setkání s bájivým lhářem vždycky nemusí být jen úsměvnou záležitostí, nad kterou postižená osoba nakonec mávne rukou. Martyriem prošel například režisér Filip Renč, kterého v roce 1995 obvinila třináctiletá školačka Gabriela z pohlavního zneužití. Její výpověď zněla sugestivně: „Souložila jsem v autě s režisérem Filipem Renčem. Měla jsem soulož s režisérem Zdeňkem Zelenkou… Byli oba hnusní, když si to dělali navzájem a já se na to musela dívat…“

Stíhání Renče a spol. nakonec soud zastavil, protože psychologové dívku ohodnotili jako egocentrickou osobnost trpící bájivou lhavostí, ale režiséra tato kauza málem stála kariéru. Psychické problémy byly nakonec pro školačku osudné: střídavě trpěla mentální anorexií a vlčí bulimií, neurózy si léčila pervitinem. V září 2003 ji našli mrtvou v tratolišti krve.

Znáte někoho, kdo trpí bájivou lhavostí? Jaká byla vaše největší lež?

Reklama