Prvoplánově jistě Jana s tak akčním sexem nepočítala. Jako máma dvou dětí a spořádaná manželka se dokonce při představě nevěry lehce otřásla. Až do onoho pátku…

kominik

„Ten den mám v kalendáři u sebe v kabelce zapsaný černě. Ale ne proto, že bych ho snad jako černý vnímala. To vůbec ne. Právě naopak. Černý je tam trochu jako symbolicky. Nebo vám snad připadá, že by kominík mohl být symbolizován jinou barvou?“  vypráví žena v úvodu svého příběhu.

„S manželem jsme spolu jedenáct let a nemohu říci, že by to bylo manželství špatné. To jen shoda okolností zavinila, že se stalo to, co se stalo.

Ne že bychom se nikdy nepohádali, ale tak, jako v ten pátek už dlouho ne. Naštvala jsem se strašně kvůli, no jistě, jak to bývá, kvůli hlouposti. Honza třísknul dveřmi a odjel. Nejspíš k matce, protože tam jezdí pokaždé, když má problém. No, alespoň nechodí do hospody.

Já jako klasická žena zavolala kamarádce o ulici dál a otevřely jsme si spolu víno. Vypily jsme láhev. Pak musela domů. Byla jsem lehce ovíněná. Děti u babičky a já koukala z okna a říkala si, že Honza je blbec, a ať si tam klidně přespí. V tom se ozval zvonek.

Hmmm, tak tos tam dlouho nepobyl, napadlo mě. Jenže to nebyl ten, kdo jsem myslela, že to bude.

Byl to kominík.

Strašně příjemný chlapík, prolezl celý dům, na všechno se zeptal, napsal potvrzení a měl se k odchodu. Líbil se mi. Krom toho působilo také víno a předešlá hádka. Byla jsem přítulná. Zeptala jsem se, jestli na něho můžu sáhnout pro štěstí, že ho právě potřebuju. Pravil, že tak krásná žena na něho může sahat, jak dlouho chce.

Ani nevím, jak to pozvání ze mě vylítlo, ale už seděl u nás v kuchyni. Pít nemohl. Pila jsem za něho. Druhou láhev.

O hodinu později už jsem se po něm statečně vinula jako břečťan. Chtěla jsem se s ním vyspat. Prostě jsem to chtěla, tak to přišlo. Sice jsem to dosud neudělala a patrně by se to nestalo, kdybych nepila, kdybych se nepohádala s Honzou, kdyby po domech chodily kominice… je tam hodně „kdyby“, a tak jsem usoudila, že to tak být mělo.

Bylo to moc hezké. Takové dobrodružné a neplánované. Připadala jsem si, jako by mi bylo sedmnáct. Jmenoval se Kamil. Ženatý. Víc o něm nevím a nechci.

Honza přijel hodinu a půl od chvíle, kdy můj černý hřích Kamil odešel. Je to už dobře rok a budu vypadat nemorálně, ale já s tím problém nemám. Dokonce jsem ráda, že se to stalo.

Mám teď Honzu tak nějak raději, i když sex s kominíkem byl super. Navíc, když si člověk sáhne na kominíka, má prý štěstí. No a na mně přímo ležel, takže já to mám přímo zaručené!

Zatím štěstí mám.

Ne, nechci teď každý rok... krom toho ten, co tu byl po něm, se mi nelíbil!“

Inu, stane se. Hodně štěstí, Jano. I když, Vám ho přát asi netřeba, že?