Lež má krátké nohy, kdo lže, ten krade, láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí. Ať už jsou to poučky, které nám od dětství vštěpovali rodiče, či ušlechtilá slova Václava Havla, co se nám do hloubi duše zapsalo jako mravní kodex a zvedá varovný ukazovák, že lhát se nemá, přesto si někdy nemůžeme pomoct.

Buďme k sobě upřímné a přiznejme si, že se s drobnou lží setkáváme dnes a denně. Zpytujme svědomí, možná si to ani neuvědomujeme nebo jsme zapomněli?

Zapomínání je totiž podle psychologů prvním „nevinným“ krůčkem ke lži. Naše představa o vlastní dokonalosti nám znemožňuje přiznat si, že jsme se mohli mýlit. Kromě toho přeceňujeme svou paměť a máme sklon vytvářet si z vjemů vlastní celky. V praxi to znamená, že chybějící údaj čile doplníme, ať je nebo není skutečný. No a lež je na světě.

Dalším stupínkem ke lži je přehánění. Snažíme se působit zajímavěji. Někteří lidé se nemohou smířit s realitou, která je obklopuje, a snaží se ji všemožně přibarvovat v úporné snaze zaujmout. ,,Příčinou může být naše nevyzrálost a dětská touha po barevnějším světě nebo bohémská povaha, která se odmítá zabývat detaily a všechno zaokrouhluje nahoru,“ tvrdí psychologové. Takových lidí znám… a možná mezi ně i tak trochu patřím. No vida a nikdy bych o sobě neřekla, že jsem lhář.

Vědomá lež
Vědomým lhaním vždy sledujeme nějaký konkrétní cíl a snažíme si jím dopomoct k něčemu, co bychom nemohli za normálních okolností získat. Řekla bych, že do této kategorie by se dalo zařadit i vědomé zatajování nepříjemných skutečností, které by nás mohly v očích druhých kompromitovat.

Poslední stadium, kdy nám lidé nevěří už ani dobrý den a jen my si nejsme vědomé, že jsme z úst vypustily nějakou lež, už svědčí o nemoci. Můžeme trpět dvěma poruchami. Buď syndromem falešné paměti, při němž si živě vybavujeme zážitky, které se nikdy nestaly nebo jde o bájnou lhavost. Při této poruše barvitě líčíme příběhy, v nichž hrajeme hlavní roli, a které se sice také nikdy nestaly, ale o tom nás nikdo na světě nepřesvědčí.

Ale to už se cítíme v pohodě a možná nám není ani divné, že nás odvážejí ve svěrací kazajce k doktoru Chocholouškovi.

Ale teď vážně. Existují i lži, kterým říkáme milosrdné. Já nevím jak vy, ale já bych nechtěla od lékaře slyšet, že mi zbývá měsíc, maximálně půl roku života. Nebo vy snad jo? Unesla byste takovou pravdu? Jak byste se s ní vyrovnala?



Znáte jiné příklady milosrdných lží?
V jakém případě byste byla ochotna lež tolerovat?
Do jaké kategorie lhářů byste se zařadila?
Využila jste někdy lež ke svému prospěchu?
Lhala jste jako dítě?
Lžou teď vaše děti?
Jaký by byl svět, kdyby se říkala jenom čistá pravda?
Byl by krásný nebo nesnesitelný?

Napište nám o svém vztahu ke lži, ke lhaní.
Máte nějaký příběh? Napište nám ho a dostanete dárek.

Reklama