Už několik let žiji ve Španělsku, trochu v Barceloně, nyní v Madridu, ale nejšílenější počasí jsem zcela jistě zažila, když jsem bydlela na Tenerife a tam měla základnu jako letuška u společnosti Spanair.
 
Bylo to ke konci listopadu 2005 a zprávy o tropické bouři Delta se rozšířily po celé Evropě, nejen kvůli bezpečnosti pobytu turistů z různých zemí na všech Kanárských ostrovech, ale také kvůli samotné devastující síle bouře.
 
Den, kdy bouře přicházela směrem ke Kanárským ostrovům, mi zrovna končil služební pobyt na pevnině a z Madridu jsem se v hotelu připravovala na let na Tenerife, letiště Norte-sever (toto je původní a také smutně proslulé dosud největší leteckou katastrofou, pokud nepočítáme útok na Dvojčata v New Yorku. Zde se v 70. letech srazila 2 Jumba společností Panam a KLM). Toto letiště je postavené v horách a většinou je tam mlha, vítr a špatná viditelnost. Díky tomu bylo postaveno letiště Tenerife Sur na jihu ostrova, které má výrazně klidnější podmínky.
 
Během mé přípravy v hotelu na odchod na letiště začaly v televizi hlásit zprávy o přicházející tropické bouři na Kanárské ostrovy. Po konzultaci s mými kolegyněmi jsem byla téměř přesvědčená o tom, že náš let bude zrušen. Společně s námi, přibližně ve stejný čas, měly z Madridu na Kanárské ostrovy odlétat ještě další lety jiných společností. 2 lety byly zrušeny, nicméně náš kapitán a kapitán jedné další společnosti rozhodli o tom, že naše dva lety poletí, s tím, že během letu budou sledovat vývoj bouře a bylo změněno letiště a nově určené přistání na Tenerife Sur, vzhledem ke klidnějším podmínkam na jihu než jsou severní hory.
 
Upřímně, mezi námi letuškami byly jisté pochybnosti o správnosti kapitánova rozhodnutí, v čemž nás ještě posilovala skutečnost, že ony předem zmíněné dva lety byly zrušeny. Ale všeobecně platí pravidlo, že pokud kapitán hodlá odstartovat, dá se předpokládat, že je vše v pořádku, jelikož on není sebevrah... no, vlastně tomu po událostech v New Yorku tak být nemusí, ale řekněme, za normálních okolností se to takhle bere.
 
Tedy jsme vyletěli a piloti byli v neustálé komunikaci s oním dalším letadlem, které vyletělo spolu s námi z Madridu. Jenže nám jako posádce kapitán během letu sdělil, že i toto letadlo otočilo a vrací se na pevninu do Španělska. To nás příliš nepovzbudilo, jelikož bylo jasné, že podmínky na přistání vzhledem k počasí budou na Tenerife hodně nepříznivé, když se onen kapitán rozhodl vrátit! Pasažéři samozřejmě o žádných z těchto okolností nevěděli. A my jsme musely zachovat klid.
 
S přibližováním k Tenerife začínaly narůstat i turbulence, na které se dá říct, že jsme my, co létáme skoro denně, hodně zvyklé a jen tak nějaká turbulence nás už nepřekvapí. Nicméně tyhle sílily. A to ještě nebylo nic oproti tomu, co se mělo odehrávat níže u země při přistání.
 

Turbulence a silný vítr při přistávání blízko u země je opravdu špatná kombinace. Letadlo má pořád ještě rychlost okolo 300km/hod a stačí, aby se vlivem větru naklonilo a jen malinko dotklo křídlem země a okamžitě se naruší veškerá stabilita letadla a letadlo udělá salto a skončí v plamenech.
 
Když jsme započali klesání, už se po letadle nedalo ani chodit a museli jsme se připoutat i my jako posádka. Letadlo se propadalo a zase vyzdvihovalo sem a tam vždy o několik desítek metrů. K tomu se vlivem silného větru naklánělo ze strany na stranu a my se blížili k zemi. V tuto chvíli vlivem všech těchto pohybů se naše rychlost při pohledu z okénka zdála kosmická.
 
První pokus o přistání jsme nezvládli. Zřejmě jsme byli v danou chvíli příliš nakloněni ke straně... najednou jsou slyšet motory, které přidávají na výkonu a my začínáme zase stoupat! Letíme dokola, abychom znovu byli na správné pozici pro přistání. Letuška vedle mě, co létala už 9 let, začala opakovat naše postupy, kdyby byla nutná evakuace, co kdo vezme při evakuaci z letadla a jak bychom se případně zorganizovaly. Já jsem v danou dobu měla za sebou pouze půl roku létání a tohle jsem zkrátka nečekala. Byla jsem přesvědčená o tom, že se nepovede přistát v pořádku a že nakonec budeme muset evakuovat a zkrátka jsem vlivem všech faktorů začala vidět věci dramaticky. Nicméně adrenalin je věrný pomocník a nikdo z posádky nezpanikařil, všichni jsme zachovali klid a myslím, že i rozum v hrsti.
 
Napodruhé se nám povedlo přistát. Je potřeba si umět představit situaci, kdy je venku vichřice o rychlosti 100km/hod, letiště na ostatních ostrovech jsou zavřená, déšť a prudké pohyby letadla dolů a nahoru, ze strany na stranu, venku je tma, a tudíž i uvnitř letadla musí být vypnuty světla (aby při případné evakuaci člověk neztrácel čas tím, až se oko přizpůsobí tmě) a do toho se polovina letadla nahlas modlí a druhá polovina křičí a brečí...
 
Po přistání jsem byla svědkem různých forem lehčího šoku... Děkování kapitánovi, breku a nádavek, omdlení, požadování vysvětlení proč jsme se také nevrátili na pevninu apod. A mezi námi v posádce? Po opadnutí stresu a hladiny adrenalinu přišla zvláštní úleva a stav euforie, takže jsme šli šťastné přistáni oslavit do nejbližšího otevřeného a bezpečně uzemněného baru!
 
 
Posílám foto, druhý den takto vypadaly skoro všechny stožáry elektrického vedení u dálnice Jih-Sever. A jednu fotku z klidnějších dnů na Kanárech.
 
S pozdravem
Irena

Uáááá!!! Já vím, proč nenávidím lítání!!! Já bych asi toho kapitána vlastnoručně uškrtila!!!

Uf. Teda, z tohohle mi vážně běhal mráz po zádech. Děkuju za dokonalý děsuplný příběh. Skvěle napsané. A hlavně, že jste to přežili :).

Tak co, ženy-in, jaké jsou Vaše zážitky se šíleným počasím (i když tady byl šílený spíš kapitán)? Máte nějaké stejně dramatické? Nebo jenom nepříjemné? Letěly jste někdy v bouřce? Nebo jste ji třeba prožily na moři? Nebo „jenom" prchajíc s kočárkem s dítětem pod střechu? A co jiné šílené počasí?

Pošlete mi své zážitky na redakce@zena-in.cz!

Reklama