Když jsme sbírali devatero druhů dřeva, kterým se podpalují beltinové ohně, vyhodnotila jsem, že budu muset někdy v nejbližší době zorganizovat nějakou hromadnou akci, třeba s názvem „Žít na smetišti je nedůstojné“.

Tak krásná příroda ve zdejším kraji si poněkud nezaslouží, aby se vedle stoletých dubů a chráněných rostlin válely hromady odpadků, plastových lahví a podobně. Vážně hrůza! Trochu mě překvapuje, že radnice města Varnsdorf nějaký úklid, třeba se zapojením místního žactva, nedokáže zrealizovat sama.

Thór počkal

Když už nám chyběl jen jeden druh dřeva, zatáhlo se nebe a začalo zlověstně hřmět.

„No, to by byl skutečně pech, kdyby začala bouřka,“ povídám, když jsme poslední dřevo našli pod jabloní. Do zapálení ohně zbývaly slabé dvě hodiny.

„No tak, Thóre, buď přece velkorysý, vždyť s bouřkou můžeš přijít kdykoli jindy,“ prosily jsme u lékárny v ruce s klacky.

„Prosím tě, nekaz nám Beltine, Thóre,“ volala hlasitě dcera Johanka směrem vzhůru.  

Kolemjdoucí pán se počal zvědavě rozhlížet, kde že jen oslovený pan Thór.

„To je bůh blesků a hromů, víte. Právě ho prosím, aby nebouřil,“ vysvětlila mu Johanka. Nevěděl, nepochopil, zrychlil.

Thóra jsme nakonec přemluvili a bylo to hezky mystické, když se z úplně černých mraků během hodiny vyklubalo sluníčko, přestože bylo už hodně po šesté hodině. Došlo nám, že byl asi tak přívětivý i proto, že jsme se s Beltinem a prosbou trefili právě do jeho dne. Byl přece čtvrtek.

b

Kamila to nevzdá

Byli jsme prakticky všichni, chyběla jen velmi nadaná čarodějnice Kamila. Včera vyhrožovala, že vyjede hodně brzo, aby dorazila ještě na přípravy.

„Zavolám jí,“ rozhodla jsem se.

„Už jedůů,“ výskala radostně do sluchátka. „Právě dojíždím do Roudnice!“

„Ale to jsi špatně. Minula jsi odbočku na Českou Lípu,“ vysvětluji starostlivě.

„Ahá, no tak já to otočím a najdu ji. Za chvíli zavolám,“ pravila optimisticky.

Postavili jsme hranice, přinesli naložené maso a já jsem šla uvařit čarovné víno, kde nesmí chybět devatero přísad.

Telefon – Kamila: „Už vím, kterou odbočku jsem minula. Všimla jsem si jí, když jsem ji minula napodruhé. Nevadí, najdu jinou.“

Sešlo se nás hodně a modlitbičku jsme rituálně odříkávali zhruba kolem osmé hodiny. Hořely louče i dvě hranice. beČerný oheň si spravovali výhradně muži a hořel jim krásně.

I nám se ten náš nakonec s lehkou otravou kysličníkem uhelnatým, očouzenými obličeji, uzenými hlavami, doutnající ofinou a hyperventilovaným organismem podařilo rozfoukat.

Telefon – Kamila: „Ták, už jsem zase v Letňanech. Jiná odbočka už cestou nebyla.“

 

Seznam na půlku stromu

Následoval rituál psaní na připravenou březovou kůru. Do černého ohně se, jak jsme si už říkali, vhazují seznamy toho, čeho se chtějí zúčastnění zbavit.

Všichni soustředěně vypisovali různé nepříjemné věci i vlastnosti, počítali kila, své obavy i zdravotní potíže. Je to každého věc, a tak si každý odešel pěkně do ústraní, aby měl chvilku pro sebe.

belbelt

„Můžu si vzít ještě jednu kůru?“ ptá se Pavlína, když jí kůra velikosti A4 přestala stačit. „Jasně.“ Čekali jsme dvacet minut.

Telefon – Kamila: „Jsem v Mělníkůůů!!!“

Rituálně jsme vhodili seznam zlých věcí do černého ohně a ten si muži po té, co konečně shořela i Pavlínina esej, slavnostně uhasili.

pajPosilnili jsme se svařeným vínem, vhodili do bílého ohně první sousto koláčků a přešli jsme na březovou kůru s přáními.

Pavlína už automaticky vyfasovala největší plachtu kůry. Psala dlouho. Setmělo se.

 

Kouzlo?

„Hele, to je zajímavý,“ zpozorněl Dan. „Když jsme pálili ty špatný věci, čoudil ten oheň úplně černě, a teď čoudí bíle.“

Museli jsme mu dát za pravdu. Přestože v obou ohních hořelo naprosto stejné dřevo a vhazovala se stejná kůra, skutečně byl výrazný rozdíl v barvě kouře. Toho si nešlo nevšimnout a uznali to všichni.

Prakticky si to nelze vysvětlit, ale vážně to tak bylo. Logický důvod se nalézt nepovedlo, a tak jsme rádi přijali možnost, že je to prostě tím, že před tím hořely zlé věci a při takové koncentraci negativ se to patrně muselo někde projevit. Je to hezká verze. Zvlášť, když jiná prostě i přes snahu k dispozici nebyla.

oh

Telefon – Kamila: „Jedu na Mšeno. Je to silnice osmé třídy. Předjela jsem dva koňské potahy a mě předjel ježek. Možná jedu blbě.“

„Máš pravdu, jedeš blbě. Jdu pro turistickou mapu. Na jiné tě asi nenajdem...“

Po hromadné poradě jsme Kamile vysvětlili, jak by se, pokud zase někde neuhne, mohla dostat do Mladé Boleslavi, odkud by to šlo na tu Českou Lípu.ma

„Jasně, chápu, zavolám.“

Pomalu se nám dopeklo maso, které jsme, kromě porce pro Kamilu, kterou jsme během večera překřtili na nového Emila Holuba, rychle snědli.

Letošní Beltine byl skutečně nádherný a hodně se vydařil. Hráli jsme na kytaru i tancovali dlouho do noci. Nakonec jsme poslali muže pryč, abychom si my ženy mohly skočit nahaté přes oheň a byly tak celý rok zdravé. Bylo teplo a bylo to krásné.

Telefon – Kamila: „Mladá Boleslááááv!“

Věštili jsme až do rána

Ještě chvíli s námi pak byli naši muži, než se přesunuli do domu podebatovat o naší velmi fatální hokejové prohře kys Kanadou.

My jsme se pěkně pohlceny magickou atmosférou vrhly na vrhání run a věštění z tarotu.

Byly jsme si sednout pod jeřabinu věříce, že třeba spatříme Elfy, a také jsme do ohně vhazovaly šafrán, abychom v plamenech spatřily odpověď na svou otázku pro letošní rok. Bylo hodně brzy ráno.

KAMILA DORAZILA!!

S úsměvem na rtech a zdviženými pažemi se tahle dobrá žena vybatolila nad ránem konečně z auta:

ka

„Takže dámy, mám v zadku tři sta padesát kilometrů, viděla jsem horu Říp, Prachovský skály, Ještěd, Bezděz, Křováky, Eskymáky, pštrosy, několik policejních hlídek několika států, viděla jsem různé druhy silnic a poznala mnoho zajímavých lidí, míst i zvěře. Jsem ráda, že vás vidím. Mám v kufru alpský protěže, okousaný nohavice od ledních medvědů a strašnej hlad.“

Jaký byl váš Beltine?

TÉMATA:
DŮM A BYT