To nám to uteklo, panečku. Letní měsíce jsou v nenávratnu a my už pomalu sbíráme síly na podzim a mastíme si svaly na Vánoce. I když – jak kdo, že? Já to například s vánočním běsněním vůbec nepřeháním.

Ale to poněkud předbíhám událostem. Vánoce jsou zatím ještě daleko…Nicméně já pro ty z vás, které se mnou prožívají mé hubnutí,  chystám "vánoční dárek“ v podobě mé fotky předtím a potom. :o))

 

Akorát že momentálně vlastně vůbec nevím, jak na tom jsem. Průběh léta bych nazvala jako chaotický, bláznivý, smutný, nešťastný, místy i veselý a plný nadějí.

Tím se oklikou dostávám k tomu, abych vám vysvětlila svou poměrně dlouhou odmlku.

Jelikož nejsme bulvární časopis, nemíním zde důkladně rozpitvávat své soukromí a nechávat každého nahlédnout do toho, co se děje v mém životě. Věřím, že to pochopíte.

 

Myslím, že když před vámi vyslovím slovo „rozchod“ – budete mi rozumět. Ano, v uplynulých týdnech – dá se říci i měsících jsem prožívala a stále ještě prožívám velmi bolestné období. Období, kdy zjistíte, že končí něco, v co jste věřili. Zpytujete zpátky své svědomí, snažíte se najít tu skutečnou pravou příčinu. Obviňujete se, že jste třeba něco někdy mohly udělat jinak, že kdybyste se tenkrát zachovaly tak a tak, možná, že by všechno bylo jiné.

Období, kdy se ve vás mísí pocity a vy jste jeden den nahoře a druhý dole. Období, kdy víte, že je konec, ale zároveň doufáte, že třeba, možná, ještě není definitivní. Na jednu stranu si přejete, aby se stalo něco…NĚCO, co by celý sled událostí zvrátilo, na druhou víte, že slepovat hrnek, který už jednou slepený je, dost dobře nejde.

A tak vám nezbude nic jiného, než se s celou situací smířit. Vzít tu skutečnost, že tedy „rozchod“ jako neměnný fakt, se kterým už nemůžete pohnout.

Rozum radí povznést se, odůvodnit, pochopit, city buší na citlivá místa a k vašemu vlastnímu údivu zjišťujete, že tam pořád ještě jsou.

 

Trošku jsem se rozepsala. Snad se nezlobíte. Možná, že po nějakém čase vám svůj příběh napíšu, zatím to nejde. Je to stále ještě příliš bolavé a citlivé.

Chtěla jsem vám všem, které mi fandíte a podporujete mne, touto zpovědí vysvětlit svou letní odmlku. Bylo toho na mě zkrátka moc. Nemůžu říct, že bych se na své hubnoucí snažení úplně vykašlala, to ne, ale nestálo v mých myšlenkách na čelním místě. Bylo převálcováno daleko složitějšími problémy, které jsem musela řešit.

 

Tak alespoň stručně napíšu, jak to během července a srpna vypadalo.

Své snažení jsem podpořila lékem Xenical. Začala jsem ho brát v červenci, ale musela jsem to přerušit kvůli zahraniční cestě. Nasadila jsem ho opět v srpnu. Mezitím jsem jedla v podstatě úplně normálně.

Myslím, že Xenical mi trošku pomohl, i když nějaké opravdu převratně viditelné výsledky jsem nezaznamenala. Malinko jsem se splaskla, to ano.

Takže – pokračuju dál. Nevzdala jsem to. V tuto chvíli vážím o 15 kg méně než na začátku ledna (vážila jsem už i o 18 méně, ale to se nějak zvrtlo :o)) )

 

Takže s novým školním rokem opět začínám. :o)))