Blížící se dovolená ve mně každoročně vyvolává vzpomínku na pobyt ve Španělsku, kam jsme se před sedmi lety vydali společně s rodinou i mojí, tehdy čerstvě rozvedenou sestřenicí a její pětiletou holčičkou. Zatímco já se při této vzpomínce zasměju, ona se automaticky chytá za hlavu.

spain

Právě před sedmi lety měla sestřenka po hodně ošklivém rozvodu. Po dlouhé tahanici a na druhé stání byla nakonec počátkem měsíce ledna rozvedena. Celý nadcházející půlrok s ní však nebyla řeč, hodně ji to poznamenalo. Její bývalý manžel byl hulvát a neurvalec, ona i její, tehdy pětiletá, dcerka si sním užily svoje.

Návrh na společnou dovolenou

Ten samý rok, co se rozvedla, jsme se chystali s manželem a dětmi na dovolenou do Španělska, napadlo mě, jestli by sestřenka s dcerkou nechtěly jet s námi, alespoň přijdou obě na jiné myšlenky, nějaký ten odpočinek a relaxaci by si určitě zasloužily. Po chvilce váhání souhlasila.

Odjížděli jsme počátkem července, ubytování jsme měli v hotelu, v letovisku Santa Susanna. Byl to velký rozdělený pokoj, kde v jedné části jsme byli my s dětmi, a v druhém sestřenka s dcerou. Uprostřed byla velká společná kuchyně. Manžel si ještě dělal legraci, že si připadá jako paša se dvěma ženami a dětmi. Tato pomyslná role mu však dlouho nevydržela, poněvadž už v den našeho příjezdu se začaly kolem krásné Češky točit houfy místních „toreadorů“. Sestřenka je vysoká, štíhlá, modrooká blondýna, a to bylo něco pro malé, tmavé Španěly. Ona však neměla po nedávném rozvodu na chlapy ani pomyšlení, navíc se jí malí zavalití Španělé moc nelíbili.

Šéfkuchař Banderas

Až jednou... K našemu stolu si přisedl místní šéfkuchař a velmi živě se zajímal o to, jak nám chutná, vyptával se, jak se nám na hotelu líbí, jestli jsme poprvé ve Španělsku apod. Mluvil dobře anglicky a sestřenka také, takže napřed tlumočila, a pak už nás ostatní z hovoru úplně vynechala a povídali si sami. Tento španělský krasavec se od ostatních hodně lišil. Byl vyššího vzrůstu, nebyl tak divoký, působil hodně kultivovaně a hodně mi připomínal Antonia Banderase, mého – i sestřenčina nejoblíbenějšího herce.

Když milý Banderas zjistil, že je zde sestřenka jen s holčičkou, sama, nezadaná, přisedával čím dál častěji, bůh ví, jestli si měnil služby, každopádně víc než v kuchyni býval s námi u stolu. Naše porce byly vždy největší, děti dostávaly zmrzliny, kolik chtěly, my měli zdarma drinky. Chodíval s námi také na pláž, no, s námi, spíše v závěsu za námi, se sestřenkou. Nechtěla s ním být sama.

Zbláznila ses?

Zhruba v polovině našeho pobytu za mnou najednou sestřenka přišla s tím, jestli by nám nevadilo pohlídat malou, že ji Banderas pozval někam na projížďku. „Zbláznila ses?“ Povídám jí. „Vždyť ho vůbec neznáš, co je to zač.“ Načež mi odpověděla: „Já jsem takového chlapa ještě nepoznala, je mi s ním fakt krásně. A na co hned také nemyslíš?“

Jestli spolu něco na té lodi měli nebo neměli, na to jsem se jí po návratu nevyptávala, každopádně druhý den se k sobě měli jako hrdličky, až nás s manželem v jednu chvilku napadlo: Že by našla lásku ve Španělsku? Mně však pořád vrtalo hlavou, že tak pěkný chlap je nezadaný. Sestřenka mi pak řekla, že je prý taky rozvedený.

Pánvičkou po hlavě

Zbytek dovolené byly ti dva (tři) víceméně spolu. Už dlouho jsem ji neviděla tak šťastnou, tak usměvavou. Přála jsem jí to, i kdyby to mělo být jen na chvilku. Na jak malou chvilku to však bude, to nikdo z nás netušil.

Poslední den pobytu sedíme u snídaně, za chvilku jsme měli odjíždět. „To se s Tebou ani nepřijde rozloučit?“ ptám se sestřenky. „On toho má dnes hodně v kuchyni, má přijet nový turnus, ale slíbil, že přijde.“ A jak jsme tak seděli a popíjeli ranní kávu, najednou se rozletěly nedaleké dveře od kuchyně a z nich se přímo k našemu stolu vyřítilo něco malého, snědého, křičícího, s napřaženou pánvičkou v ruce... a buch, přistála přímo na hlavě mojí sestřenky! Španělsky neumím, ale ta slova, co u toho zazněla, určitě moc lichotivá nebyla. Sestřenka se téměř skácela k zemi, byla to opravdu rána, že by zabila vola, její holčička se rozbrečela a my všichni, včetně okolních stolů, jen zírali s otevřenou pusou. Jak rychle tato snědá, běsnící koule přiletěla, tak rychle také zmizela. A za kulatým okýnkem kuchyňských dveří stál zelený Banderas a pozoroval svoji zuřící „Melánii“ bez mrknutí oka.

I tak to stálo za to

Rozloučit se samozřejmě nepřišel. A jak jsme se dozvěděli, tu pánvičku držela v ruce jeho manželka, s níž má dvě dítka, a která během našeho pobytu byla i s dětmi někde na jiném pobytu. Takže Banderas měl volno.

Na zpáteční cestě jsem seděla v autobuse vedle setřenky. Bylo jí hodně špatně, ta rána byla opravdu pořádná. „Holka, stálo ti to za to?“
„Stálo, jen kdyby to tak nebolelo!“ odpověděla.
„Buď ráda, že to byla jen ta pánvička, horší, kdyby to byla další holčička...“

A obě jsme se rozesmály. Naštěstí další holčička nebyla, zůstalo to jen u vzpomínky na pánvičku. (U sestřenky možná i na něco romantičtějšího...)

Čtěte také: