Přestože si myslím, že je mezi vámi mnoho zkušených „létavic“, já jsem člověk pozemský, co se ještě bohužel pořádně neodlepil od země (pominu-li horizontální a vertikální skoky-pády na kladině, kterým se nás zarputile snažila naučit tělocvikářka na střední). Ale Eva mi ve svém úvodníku připomněla jiný „létací zážitek“.

Mým prvním studijním oborem byl Sociální management – mix ekonomie a humanitních věd. Při jedné přednášce z psychologie jsme probírali oblast snů, a co z nich lze usuzovat. A tak se paní doktorka bezelstně do pléna zeptala: „Létá někdo ve snech?“ Načež jsem ochotně přisvědčila, že já docela často. A ona s úsměvem odborníka prohlásila: „Tak jste sexuálně neuspokojená.“
Nato se dvousethlavé obecenstvo otočilo všechno na mě, aby si prohlédli toho sexuálního ztroskotance. Nejraději bych se v tu chvíli „zakrtkovala“ někam hodně hluboko, dobrovolně se znemožnit, to snad umím jenom já.

Teď už ve snech nelítám. Spíše lítám přes den za svou skoro dvouletou dcerou. Zato manžel pracuje na letišti. Většina lidí na něj hned bafá: „To jste pilot?!“ Jeho oblíbenou odpovědí je: „Jo, lítám s fordem,“ nebo „Jo, lítám - od roboty k robotě.“ Má tam totiž pod palcem letecko-provozní plochy a autoprovoz. A tak přidám ještě jedno vysvětlení: až se na Vás budou jednou zálibně usmívat pracovníci letištního rentgenu, je to možná proto, že ve Vašem kufru prosvítili robertka – je prý vidět každá jeho součástka. Jak vidno, ještě hodně jiných dam létá ve snech.

Pohodový den
Japina

Díky za pěkný příspěvek! Taky jsem mívala „lítací sny" a byly to jedny z nejhezčích. Bylo to tak samozřejmé, ta nejsnadnější věc pod sluncem. Vždycky mi po probuzení bylo divné, že už to neumím. Asi se budu muset nad svým životem hluboce zamyslet. ;-)