Byla to středa, když mojí rodiče šli do divadla a kladli mi na srdce, ať nikam nejezdím, protože jsem druhý den měla dělat závěrečné zkoušky na učňáku. No jistě, říkala jsem jim, ale už jsem věděla, že pojedu na kole za svým klukem, který bydlel tak 20 minut od nás. Hned po jejich odchodu jsem vzala kolo, tehdy ještě tu skládačku a vyrazila. S tím, že než se rodiče vrátí, já budu doma.
Ale dojela jsem tak 5 metrů od baráku a kolo mě zradilo v zatáčce. Ulítlo mi přední kolo. Umíte si představit, jak jsem krásně letěla přes řídítka. Ještěže to auto, které jelo za mnou, včas zabrzilo.
Dovedli mě kousek od místa, do texlenu, odkud se volala sanitka. Když jsem se viděla v zrcátku, jak jsem sedřená, moje první myšlenka byla: "jak se budu líbat". Sanitka mě samosřejmě odvezla do nemocnice kde zjistili, že mám zlomený nos a levou ruku. Celou mi ji dali do sádry. Tak jsem čekala na příjezd rodičů vystrašená, co se bude dít. Ale když uviděli, jak vypadám, byli rádi, že žiju a odvezli si mě domů.
Nebudete mi to věřit, ale trvalo mi to 3 roky, než jsem znovu sedla na kolo a tomu úseku se moc bráním.
Krásný den.
Jana
Děkujeme za zajímavý příběh i za rychlou reakci (email nám dorazil už v neděli).
Mně se také úrazy na kole nevyhnuly. Poprvé jsem přes řidítka letěla už ve třech letech, ještě na tříkolce. Sjížděla jsem takový malý kopeček, tříkolka začala nabírat rychlost, vyděšená máma zavolala brzdi... No tak jsem zabrzdila. Jenže jak jsem se ohlédla, pootočila jsem i řidítka a přední kolo a při té rychlosti se mi povedlo udělat vzorné salto. Naštěstí se mi, až na pár odřenin, skoro nic nestalo a už domů jsem zas vesele "drandila" na své tříkolce.
Přihodilo se někdy Vám něco podobného? Co byla Vaše první myšlenka? Báli jste se po úraze, že by se situace mohla opakovat?
Podělte se s námi o Vaše příběhy!
Nový komentář