Bylo – nebylo, za devatero horami, v jedné zemi kterou neznáte, žil byl, jeden hodný Honza. A ten Honza zdědil po rodičích velký dům, zahradu a něco grošů. Nebyl to sice žádný boháč, ale věděl, že když se vším moudře naloží, může mít docela hezký život.
Dům však vyžadoval údržbu a zahrada každodenní starost. Honza na všechno sám nestačil a tak hledal někoho, kdo by mu v hospodaření pomohl, aby – vedle všech povinností – stihl ještě žít.

Jak se rozkřiklo, že Honza hledá správce svého majetku, stála před jeho dveřmi fronta. Adepti se překřikovali, slibovali, že se budou o všechno starat a Honza bude rázem bez problémů.
Ti, které si vybral, ho chválili a sepsali s ním jakousi smlouvu, hlavně o tom, kolik jim bude vyplácet. A okamžitě pelášili do podkroví zděděného domu, jako by jim za patami hořel mandát.

Když se chtěl Honza podívat, jak jim jde práce od ruky, omlouvali se, že na něj, kvůli samým prioritám, nemají kdy. To už se ale po schodech hrnuli řemeslníci a stěhováci; podkroví bylo třeba zvelebit, pokud se tam správci měli cítit dobře.

Když přišel Honza příště, řekli mu – přes bytelné dveře – že nemůžou najít klíč, asi jim zapadl za kompetence. Ale že prý nemá Honzík zapomenout platit, protože budují ještě jakousi nástavbu. O měsíc později, když byla terasa a bazén hotov, volali na Honzu, ať je bez obav, že projekt je veskrze pozitivní. Ale pozor - informace, že vzal Honzu ráno kus omítky po hlavě, je pustá dezinformace, ale ať už nahoru raději nechodí. Stejně prý hraje falešnou kartu, nepokládá relevantní dotazy a nemůže pochopit zřetězení struktury obsahu formy jejich kooperace.

Hlavně, ať nezapomene zaplatit, že mu pak lídr hodí z okna komuniké. Oprava omítky, ani sekání trávy, či natření okapu teď prý neleží na jednacím stole, obrys problematiky spočívá spíš v brždění nestability dynamického poklesu růstu; jestli teda chce něco vědět. A vůbec, ať se zabalí a přestěhuje se do suterénu.

Honza chabě protestoval, zdálo se mu, že tu něco nehraje. Dozvěděl se, že si grémium hned po obědě u bazénu udělalo audit a vyhodnotilo, že se podle smlouvy nemá do varianty nestandardně a nepoliticky vměšovat, ale že prý svou vůli může vyjádřit po čtyřleté lhůtě, jiným poměrem rozložení sil. Teď ať drží pec a nezapomene zaplatit.

Po čtyřech letech byl dům dokonce omítnutý. Zepředu. A jednoho dne zase stáli správci před dveřmi Honzova suterénu. Nesli grafy a guláš. Měli vyhrnuté rukávy, v kravatách spony ve tvaru srpu, aby bylo jasné, že co nevidět vyrazí na trávu v zahradě. Slušně Honzu pozdravili, říkali mu „šéfe“ a někteří mu i zazpívali. Prý je čas se ohlédnout a obnovit smlouvu. Vždyť se přece neměl špatně, netrpěl hladem ani zimou. A záchod krásně splachoval. Zhodnotili kladně vlastní práci – obzvlášť růst, ten se jim povedl, a za nějaké ty dílčí nedostatky nemohou, napříště je zastíní programem součtů odpočtu a kvalitativním navýšením. Mají tolik rozpracovaných plánů, tolik vizí, hned zítra mohou všechno spustit!

Co měl chudák Honza dělat? Při pohledu na grafy se mu dělalo šoufl. Smlouvu podepsal s vírou, že tentokrát to snad bude lepší. A než se nadál, dveře nahoru už byly zase zavřené. Ještě že nejsme na jeho místě a že je to jen pohádka. Dobrou noc!

Reklama