Sice jsem už dnes psala o svém úrazu z mládí, ale rozhodla jsem se napsat vám ještě o úrazu mé dcery.

Nebyly jí celé 2 roky, když ji poprvé po ránu napadlo vylézt na patrovku za bráškou. Bráška ještě spal, já také - však bylo teprve asi půl sedmé! Když tu najednou mě probudila rána; byl to nepříjemný pohled: dcera ležela na zemi bez známky života. Nikdy na to nezapomenu.

Ještě, že jsem nezpanikařila (tomu se dodnes divím). Zazvonila jsem na souseda, že potřebuju odvézt do nemocnice a hned jsme vyjeli. Nikdo z nás v tu dobu ještě neměl telefon.

Už cestou Lucinka otvírala očka a začala zvracet. Po příjezdu do nemocnice začal maraton o její život. Mně řekli, ať jedu domů a ať si během dne zavolám, že tam nebudu nic platná. Bylo to hrozné. Navíc, kolem desáté ráno se mi zastavily hodinky, což se v pověrách vykládá jako znamení, že někdo umřel.

Hned jsem prosila sousedku, ať jde z telefonní budky do nemocnice. Já toho nebyla schopna. Přišla se zprávou, že Lucinka žije, ale je stále v bezvědomí. Až po 11 hodinách se probrala. Byl to zázrak. Sestřička mi řekla, že její první slova byla "Kde mám hračky?"

Druhý den jsem už mohla za ní na návštěvu; byl to ten nejkrásnější mého života, když jsem ji viděla živou a vpořádku. Od té doby jsem se bála usnout, abych něco nezaspala, ale to asi zná každá maminka.

Jana

Milá Jano,

Váš příběh je skutečně drsný, ale má šťastný konec. Připomněl mi historku, kterou můj přítel s oblibou omlouvá svou zapomnětlivost:

Jednou ho maminka postavila v kočárku na zahradu. Aby na něj dobře viděla z okna, nechala ho stát poblíž dílny. Neposednému miminku se tak zalíbil pracovní stůl, že se vydralo z kočárku (umělo sotva chodit) a vypadlo přímo na něj. Bohužel mu ale nevyšel odhad vzdálenosti, a tak místo na stůl dopadlo na kameny vydlážděný dvorek. O setkání se stolem ovšem přeci jen nepřišlo: praštilo se v letu prostředkem čela přímo o roh! Na zemi se rozpláclo jak dlouhé tak široké, s vyraženým dechem a rozbitým čelem.

Dopadlo to tehdy dobře, v nemocnici si ho ani nenechali, ale přítel má dodnes na čele jizvu a je strááášně zapomnětlivý... :-)

Přeji Vám, ať napříště padáte do měkkého. :-)

TÉMATA:
ZDRAVÍ