Foto: Shutterstock
Svou diagnózu zná téměř rok, pravidelně užívá léky a chodí k lékaři, ale kromě nejlepší kamarádky o svém zdravotním problému nikomu neřekla. Dobře totiž ví, jak by někteří členové rodiny na oznámení, že trpí generalizovanou úzkostnou poruchou, zareagovali. Hlavně její manžel. Zastává totiž názor, že duševní choroby jsou vymyšlené, a týkají se jen zhýčkaných lidí, kteří nejsou otřískaní životem, žijí si jako skleníkové květiny, takže je pak jakákoli starost položí na lopatky.
„Už jsme se kvůli tomu v minulosti několikrát pohádali. Ještě v době, kdy jsem jen tušila, že se mnou není po psychické stránce něco v pořádku. Když šla třeba nějaká reportáž v televizi, kde mluvili o duševních nemocech, jen se ušklíbal a urážel ty lidi. Vůbec neuznával, že by mohlo jít o stejný zdravotní problém, jako kdekoli jinde na těle, se kterým se může marodit. V dnešní době! Hrozně mě tím štval. O to víc, že já prožívala něco podobného, co někteří ti nešťastníci. Ale třeba jen naznačit, že i já mám nejspíš psychický problém? Ani náhodou, v tomhle by mi nikdy nebyl oporou. Naopak, jen by mě zesměšňoval,“ líčí manželovy postoje Lenka, u níž psychické potíže vygradovaly loni. To když se k neustálé nervozitě, nadměrným obavám o své blízké a nespavosti přidaly i tělesné problémy.
„Najednou se mi tak rozbušilo srdce, až jsem si myslela, že mám infarkt. Hlava se mi točila, ruce se třásly a já, celá zpocená, si zavolala záchranku. Fakt mi připadalo, jako by to byla moje poslední hodinka. Odvezli si mě, vyšetřili, ale neshledali na mě nic zlého. Lékař mi pak říkal, že by se mohlo jednat o potíže související s psychikou, protože po tělesné stránce jsem v pořádku,“ popisuje nepříjemnou zkušenost, která ji dovedla do ordinace psychologa. Když si totiž propojila všechny své dosavadní potíže, musela dát vyšetřujícímu lékaři a jeho závěrům zapravdu.
„Psycholog mě po vyšetření doporučil ke své známé psychiatričce, která mi určila konečnou diagnózu – generalizovaná úzkostná porucha. Předepsala mi léky, které mi cosi doplní v mozku, takže se mi uleví. Přestanu cítit neustálé napětí, nervozitu a obavy. A taky ano. Cítím se mnohem lépe. Ale není to jen o práškách. Musím také dostatečně odpočívat, spát, dobře jíst, zbytečně se nestresovat a podobně,“ svěřuje se Lenka, které teď ke spokojenosti chybí jediné. Možnost sdílet svůj problém s nejbližším člověkem – svým manželem.
„Říká se, že sdílený problém je poloviční problém. Bylo by fajn, kdybych nemusela návštěvy lékařky nebo léky skrývat. Ale dobře vím, jak by reagoval. Za hádku mi to zase nestojí,“ dodává Lenka.
Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Lidi toho nakecají, když nejde o ně a jejich blízké. Třeba manžel paní Lenky zareaguje úplně jinak, když zjistí, jak špatně se cítí jeho manželka. A pokud ne, pak považuji takovéto manželství za zcela zbytečné. Ba naopak by mohlo být spouštěčem, nebo prohlubujícím faktorem úzkostného stavu pisatelky.
Mám podobného muže. Neposmívá se tedy nikomu, to vůbec, ale ani to moc neuznává. Zlomená noha jde přeci vidět, že jo. Zlomená duše nikoli... Od dětství jsem psychicky slabá, nevím, proč. V dětství jsem byla i šiakbńována, děcka vycítily, že jsem snadná oběť. Po druhém porodu jsem asi měla nějakou lehčí poporodní depresi. Nikde jsem s tím nebyla, myslím si to na základě příznaků. Až nyní, po 3 dětech a ve 35 letech jsem se odhodlala k objednání se na terapii tak uvidíme. Manželovi jsem o tom řekla, ale neočekávám, že by mě třeba doprovodil, jako by mě byl doprovodil kamkoli jinam.
Prvně jsem si myslela, že jde o manželský pár 70+, jelikož to je generace, kde povědomí o duševních nemocech není zase tak velké. Samozřejmě, je mnoho seniorů, co ví, že nemocná duše bolí někdy hůře než zlomená noha, ale vidět to na první pohled není, a za jejich mládí deprese (ADHD, úzkosti , poporodní deprese atd ) prý nebyla atd., tak proč by měla být teď. Slyšeno na vlastní uši více než párkrát. Ale zhruba třicátník a tak omezený? Hele, Lenko, léčba je běh na dlouhou trať a tenhle partner té nejen, že nepodrží, ale spíše ještě potopí. Tedy, nevzdala bych to hned, rozhodně bys měla vyložit karty na stůl a když tak hledat odborníka, který mu vysvětlí, jak se věci mají. Ale osobně bych byla připravena i na to, že opravdu nezmění názor. A jestli to je tak v celé jeho rodině, tak pomyšlej i na zpátečku z manželství. Protože manželství je především svazek, kdy se máš o partnera opřít, když je potřeba, a více versa.
Lidi jsou někdy raz dva hotovi s úsudkem o něčem, o čem nemají ani páru. Pokud jsou takto rozdílné názory na věc, je nejlépe se podobným tématům vyhnout. V manželství tohle ovšem nejde. Problém jednoho je i problémem druhého. Rozetnout by to měla ona. Až zase dojde k podobné situaci, měla by muži, komentujícímu nemocné v TV reportáži, dát jasně najevo, že nikdo nevíme, co ho kdy potká a že s jeho názory nesouhlasí. Takový člověk podle mě kdykoli může degradovat jiné za jakoukoli odlišnost od jeho osoby. Může se vysmívat druhým, že nesnesou tolik alkoholu, ženě na MD, že celý den dělá houby a on ji živí, těhotné, že toho divadla s blížícím se porodem nadělá, otci, že neunese takovou fyzickou zátěž, kamarádovi , že neuběhne, neuplave tak rychle, jako on, politikovi , že on by to dělal mnohem líp, kdyby mohl, člověku po úrazu, že on na jeho místě už by dávno chodil do práce, zkrátka, s takovým člověkem musí být ,, radost " žít.
Paní je mladá a v článku není uvedeno že má děti. Pokud to tak je a od manžela nemůže čekat žádnou podporu, je zbytečné s ním zůstavat. Stejně je na svou nemoc, kromě kamarádky sama. Od manžela by musela navíc poslouchat hloupé připomínky na svou diagnozu.
No tak nestresovat se s tímhle pokladem půjde naprosto výborně. Tohle říct mně, tak se do týdne dozví, že nevěřím na rýmu, chřipku, blbýho šéfa ani otravnýho kolegů, tak ať si nestěžuje.
Nemáš-li s ním děti, čelem vzad a šáteček. Bude to nejlepší řešení pro oba.
Proč s tím pánem vůbec žena je? Další Zoufalka ??
Nemůže to utajovat do konce života. Jednou se na to přijde a pak bude Lenka rychle rozvedená. Za prvé to měla říct ještě před svatbou, že má tyhle problémy (a pak by svatba s tímto mužem patrně vůbec nebyla), a za druhé je velmi nečestné a nesportovní tajit před manželem jakoukoli nemoc. Dosud nemají děti, a pokud on neví o tom, že má labilní manželku, která nemůže fungovat bez tuny léků, nemůže se ani zodpovědně rozhodnout, zda chce přivést s takovou ženou na svět děti. Které by to mohly zdědit, a to snad nikdo nechce.
To u manžela, to bude jiná porucha.