933fd7574923a-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Svou diagnózu zná téměř rok, pravidelně užívá léky a chodí k lékaři, ale kromě nejlepší kamarádky o svém zdravotním problému nikomu neřekla. Dobře totiž ví, jak by někteří členové rodiny na oznámení, že trpí generalizovanou úzkostnou poruchou, zareagovali. Hlavně její manžel. Zastává totiž názor, že duševní choroby jsou vymyšlené, a týkají se jen zhýčkaných lidí, kteří nejsou otřískaní životem, žijí si jako skleníkové květiny, takže je pak jakákoli starost položí na lopatky.

„Už jsme se kvůli tomu v minulosti několikrát pohádali. Ještě v době, kdy jsem jen tušila, že se mnou není po psychické stránce něco v pořádku. Když šla třeba nějaká reportáž v televizi, kde mluvili o duševních nemocech, jen se ušklíbal a urážel ty lidi. Vůbec neuznával, že by mohlo jít o stejný zdravotní problém, jako kdekoli jinde na těle, se kterým se může marodit. V dnešní době! Hrozně mě tím štval. O to víc, že já prožívala něco podobného, co někteří ti nešťastníci. Ale třeba jen naznačit, že i já mám nejspíš psychický problém? Ani náhodou, v tomhle by mi nikdy nebyl oporou. Naopak, jen by mě zesměšňoval,“ líčí manželovy postoje Lenka, u níž psychické potíže vygradovaly loni. To když se k neustálé nervozitě, nadměrným obavám o své blízké a nespavosti přidaly i tělesné problémy.

„Najednou se mi tak rozbušilo srdce, až jsem si myslela, že mám infarkt. Hlava se mi točila, ruce se třásly a já, celá zpocená, si zavolala záchranku. Fakt mi připadalo, jako by to byla moje poslední hodinka. Odvezli si mě, vyšetřili, ale neshledali na mě nic zlého. Lékař mi pak říkal, že by se mohlo jednat o potíže související s psychikou, protože po tělesné stránce jsem v pořádku,“ popisuje nepříjemnou zkušenost, která ji dovedla do ordinace psychologa. Když si totiž propojila všechny své dosavadní potíže, musela dát vyšetřujícímu lékaři a jeho závěrům zapravdu.

„Psycholog mě po vyšetření doporučil ke své známé psychiatričce, která mi určila konečnou diagnózu – generalizovaná úzkostná porucha. Předepsala mi léky, které mi cosi doplní v mozku, takže se mi uleví. Přestanu cítit neustálé napětí, nervozitu a obavy. A taky ano. Cítím se mnohem lépe. Ale není to jen o práškách. Musím také dostatečně odpočívat, spát, dobře jíst, zbytečně se nestresovat a podobně,“ svěřuje se Lenka, které teď ke spokojenosti chybí jediné. Možnost sdílet svůj problém s nejbližším člověkem – svým manželem.

„Říká se, že sdílený problém je poloviční problém. Bylo by fajn, kdybych nemusela návštěvy lékařky nebo léky skrývat. Ale dobře vím, jak by reagoval. Za hádku mi to zase nestojí,“ dodává Lenka.

Zdroj: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.