Každý desátý člověk má podle údajů, které zveřejňují přední psychologové, v dnešní době problém ovládat zlost a vztek. Z nahromaděného stresu se pak časem úspěšně propracuje k nespavosti, nechutenství, vředům, chronickému únavovému syndromu a podobným lahůdkám.
Namnoze končí takoví lidé na skupinové terapii, kde se mohou s různou úspěšností vypovídat v kruhu podobně postižených.

Psychologové ve světě dnes stále více razí metodu, podle nich mnohem rychlejší a efektivnější, při které se uvolní tolik potřebného dopaminu, že po jedné takové kúře odchází člověk s povznášejícím pocitem, naprosto v pohodě a uvolněný. O co jde?

O „terapii destrukcí“

Za poplatek, který zase není tak vysoký, aby vám způsobil ještě větší zlost, zde za dohledu psychologů vyfasujete veliké kladivo nebo baseballovou pálku a tou můžete rozmlátit předměty k tomu určené. Například vraky aut, nábytek, počítač, kopírku a jiné příhodné věci. Klienti si metodu nemohou vynachválit a odborníci se o ní zmiňují jako o terapii budoucnosti.

Například ve středošpanělském městě Soria stojí lidé na nezvyklou terapii dlouhé fronty. Jedno sezení „terapie destrukcí" přijde v přepočtu zhruba na 1800 korun, za které zájemce získá kladivo a vstupenku na hlavní městské vrakoviště.

„Přicházím vždycky, když za sebou mám špatný den v zaměstnání. Popadnu mobil, hodím ho na zem a jediným úderem ho rozmlátím na kousíčky. Neumíte si představit, jak se člověku uleví,“ říká jeden ze spokojených zákazníků.

Zájemci mohou ničením strávit až dvě hodiny, ale podle organizátorů zatím nikdo nevydržel déle než 30 minut.

V Japonsku nabízejí některá centra pro duševní zdraví něco podobného. V malé místnosti si můžete buďto rozsekat nádobí nebo zapůjčenou sekerou zdemolovat naaranžovanou kancelář včetně stolu šéfa, případně nafackovat panákovi v životní velikosti, kterému dáte potřebné jméno. V nabídce je za poplatek rovněž několik mobilních telefonů, kopírka a dokonce i automobil. Zájem je obrovský a podle slov zákazníků je tento druh terapie k nezaplacení.


Něco na tom bude

Můj otec je morous a jiný už nebude. Dnes s odstupem a pochopením vím, že prostě někdo je takový a jiný makový. V pubertě jsem ale s jeho věčným mentorováním a donášením měla veliký problém. Šacoval mi věci, šmejdil ve stole, neustále mu něco vadilo a dokonce mi lezl do deníčku. Když jsem to zjistila, dala jsem mu to pěkně sezobnout. Koupila jsem stejný a napsala jsem do něj taková zvěrstva, že by se za ně styděl i ten nejhrubší pornokanál. Sama jsem se červenala, když jsem to psala.
Málem se vyvrátil. Mamce jsem pak ukázala ten správný a pěkně ho natřela. Dostal od ní vynadáno a chvíli dal pokoj. Ale jen chvíli.
A tak jsem to řešila tak, že jsem si ze starých hadrů ušila panáka, kterého jsem vždycky, když měl otec „své dny“, s gustem tak zrasila, že mi ho bylo až líto. Nejraději ze všeho jsem ho se slovy „Demente jeden hnusnej!“ fackovala. Upřímně musím říct, že to bylo skutečně neobyčejně účinné. S pocitem dobře vykonané práce a klidem v duši jsem se pak při večeři dívala, jak otec dlabe knedlíky s vajíčkem.

Máme něco podobného i u nás?

 „O této metodě vím. Z pohledu lékaře není až tak úplně od věci, byť je možná poněkud nekonvenční. Myslím, že v první části jde víceméně o hru, která člověku cíleným uvolněním neurotransmiterů působí potěšení. Teprve ve chvíli, kdy si účastník během terapie začne do detailu vybavovat situace, kdy se v minulosti cítil ponížen, ublížen a kdy bez sebe vzteky může mlátit například do auta, začínají se v organizmu uvolňovat hormony podobné jako při situaci označované jako „uteč, nebo bojuj“. Tedy adrenalin a kortizol, které tělo jednak dostanou do stavu absolutního vzrušení, a jednak ho opravdu mohou, pokud terapie proběhne až do vyčerpání, vyčistit a vyplavit nebezpečné stresové látky. Nevím o tom, že by u nás na profesionální úrovni něco podobného na nějakém pracovišti probíhalo, ale nestavím se proti tomu. Samozřejmě za odborného dohledu, který také musí určit, zda je pro toho kterého člověka takový druh terapie vhodný,“ říká PhDr. Vlastimil Smolík z centra krizové intervence v Praze 8.

 

Už jste někdy něco ve zlosti rozmlátili?
Jak vám pak bylo?
Kdybyste měli možnost, udělali byste to organizovaně?
Co si o terapii destrukcí myslíte?

Reklama