Moje kamarádka Martina se před více než rokem zamilovala a já měla radost, že je konečně šťastná.
Po dlouhé době vyměnila krátkodobé vztahy plné sexu za muže, který jí sliboval budoucnost, nejen přítomnost. Nadšeně mi o něm vyprávěla a vyjmenovávala věci, které mají společné. Pijí stejnou značku vína, sdílejí stejný názor na první milování i na trávení volného času.
Vzhledem k tomu, že on jezdil s kamionem po České republice, zvykli si využívat soboty a neděle naplno. Trávili spolu každou volnou minutu. Stihli si povídat, milovat se i se pohádat. To, co se v běžném vztahu rozloží do celého týdne, oni stihli během dvou dnů.
Společný život o víkendech
Za několika měsíců se Martina přestěhovala do jeho bytu, aby si byli ještě blíž. Ona se starala o byt a čekala na soboty a neděle, kdy prožívali svůj vztah naplno. Vše se však trochu ztížilo, když on dostal nabídku jezdit s kamionem po Evropě.
Diskutovali o tom dlouho, ale vzhledem k tomu, že v té době potřeboval vydělat velkou částku peněz, nakonec nabídku přijal. A ona? Věděla, že to nebude nadlouho a že v Čechách by tolik peněz nedostal. Jejich vztah se tak zúžil na setkání jednou za dva měsíce, někdy až za tři…
Před měsícem jsem dostala pozvánku na svatbu. V srpnu mám jít za svědka. Martina se po více než ročním vztahu rozhodla vdát. Mám trochu strach za ni. Vím, že s přítelem kvůli jeho práci společně strávili příliš málo času. Nejsem si jistá, zda jej zná i jinak než jen o víkendech, kdy se na sebe oba těší.
S vysokým platem a bez každodenních problémů
Asi jsem jiná. S přítelem potřebuji být každý den a vidět se s ním a přesto (nebo možná právě proto) o svatbě zatím jen uvažuji a dávám jí čas. Martina si prý zvykla na život sama s neustálým čekáním, až její přítel přijede do Čech. Jenže není právě to na škodu?
Jsou schopni spolu vůbec žít? On jí slíbil, že nejpozději do podzimu s prací řidiče skončí. Pokud tento slib dodrží a vzdá se příjmu každoměsíčního vysokého platu, nepokazí se jejich vztah řešením obyčejných starostí?
Martina navíc chce dítě. Vysadila antikoncepci a doufá, že co nejdříve otěhotní. A já doufám, že jim to vyjde a srpnová svatba nebude jen začátkem smutného konce.
Jaký vy máte názor na vztah na dálku? Máte s ním zkušenosti? Poraďte mi, zda se o štěstí své kamarádky bojím zbytečně, nebo mám k obavám důvod.
Nový komentář
Komentáře
Amálie: mám stejný názor,jako Ty,každý žijem za sebe,brala bych kompromis,ne jednou za měsíc,ale ani každý den,tak nevidět se celý den a pak se na sebe těšit,uchovat si koníčky ,své přátele,svůj rozlet,v mezích normy.
to by nebylo nic pro mě, já se musím mít každý den o koho se opřít
Je to hrozné když se něco pokazí a všechno leží na ženský natož když má ještě marodné děti
taky potřebuji partnera vedle sebe
Na dálku bych to nezvládla
Táta bydlel 20 let přes týden na ubytovně a domů jezdil na víkendy. Evidentně to našim vyhovovalo. Páč ledva šel do důchodu, máti přestoupila na druhý břeh.
Jak tady tak čtu diskuzi, souhlasim s názory, že člověk by měl umět žít sám se sebou a sám za sebe. A jakmile má tenhle odstup či nadhled, je celkem jedno, jestli je s partnerem každý den nebo jednou za měsíc.
Myslim, že velká potřeba se "i za cenu menšího platu" každý den vidět je na škodu, ukazuje na emotivní labilitu jedince a vztahu moc neprospívá. Touhle závislostí trpí asi víc ženy, ale když se vyskytne u chlapa, je to ještě horší. Já bych to tedy nesnesla. Potřebuju svuj vlastní prostor k životu, své zájmy, přátele, atd.. abych se mohla ráda vracet domu k partnerovi. A totéž čekam od protějšku.
Lotka: prostě obětavý dobrák
Tolik starostí o kamarádku
svetluszka: To ještě jde, to my v pokročilém vztahu, když jsem já jezdila domů na víkendy, jsme za víkend museli vyprat, uklidit, nakoupit, pořešit, co se zas za týden událo, že někdy ani na TO nedošlo
Bóbika: ale nikomu to neříkej....byla bych tu za cuchtu...
Bóbika:
nee, a dokonce ani potom a bylo nám to úplně jedno...
Bóbika: náhodou...
...když si vzpomenu na doby, kdy jsem před barákem slyšela zastavit óbr auto, honem se převlíkala do krajek a naaranžovaná na posleli čekala až miláček vyleze těch pár schodů...
...jó, to byly časy....
Balda:
..no nevím,tehdy manžel nosil domů kolem 25tisíc...před 14-15 lety to byl balík.....těd určitě o moc víc nemají...
...autodopravy jsou nucený šetřit, kde se dá a zákonem daný diety jsou taky na 
když mám z někým vztah mám ho z někým ne z jeho penězi které vydělá, každému vyhovuje něco jiného.Radši nebudu mít tolik peněz ale partnera vedle sebe
s mým
jsem začala zrovna když si našel práci jako řidič a jezdil až do prvních narozenin naší dcery....
...a bylo to fajn...
. Nechal ježdění až když malá začala pomalu mluvit a když se jednou za 14dní ukázal doma, jakoby se styděla a byla taková opatrná....no, nedá se po moc popsat......těd už by to asi zase bylo jiný, že jo....
Netuším sice jak jsou řidiči kamionů placení těd, ale žádná sláva to asi nebude, co?....Před 14 lety to mělo aspoň tohle obrovský plus....
Gabi: Netvrdím, že vztah na dálku může někomu dlouhodobě vyhovovat, ale nejrizikovější na tom vidím, že oni se chtějí vzít a pak spolu začít žít denně. Já bych to udělala naopak.
Nikdy bych se neodvážila hodnotit vztah dvou lidí či dokonce věštit budoucnost. Vše má svoje pro a proti. Mě osobně by třeba vadilo, že na řešení problémů nejsme dva, že vlastně každý žije úplně jiný život. Hrozné by bylo, pokud by se Martina stylizovala do role "čekanky", ale pokudto bude brát tak, že bude mít svůj život a občas se v něm objeví partner a ona to tak bude brát, tak OK. Ale tiráka nemůže člověk celý život a malér by mohl nastat, až si najde nějakou jinou, časové méně náročnou a finančně hůře ohodnocenou práci a oba o sebe budou zakopávat.
nedovedu si to představit, nevidělajsem se s přítelem od neděle a už ted se mi po něm moc moc moc stýzká, asi na takovédle vztahy na dálku nejsem stavěna:-)))
Být spolu o víkendech že je vztah na dálku? Tak tomu já říkám vztah na proklatě blízko
. Já měla tři roky vztah s mužem, z toho prvvní rok jsme spolu byli pořád a následující dva roky jsme se viděli tak jednou za 2-3 měsíce na týden, ale taky i jednou za půl roku.
Naprosto to přestalo klapat, hlavně z mojí strany. Vždycky mi připadalo, že si po jeho odjezdu musím pracně vybudovat svůj život, abych na něm nebyla závislá a nemusela po něm furt nýt, a po jeho příjezdu že musím ten život zahodit za hlavu, abych se mu mohla náležitě věnovat.
No, a pak přijel do Čech a půl roku jsme tu spolu bydleli a já jsem zjistila, že už s ním fakt být nechci, a byl konec.