Vážená redakce, nedá mi to nepopsat svůj dnešní zážitek.
Mějte se hezky

Iva

Milé ženy-in,
už delší dobu chodím sem na stránky přečíst si články a Vaše skvělé reakce.
Včera večer se stalo něco, co mne naprosto rozhodilo z konceptu, a ráda bych se s Vámi poradila. Předem se moc omlouvám za svůj projev, slohově jsem nikdy moc zdatná nebyla.

Studuju teď semestr ve Vídni, a tak jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít finále mistrovstí světa v hokeji s Čechy.

Do haly jsem nešla, lístky byly strašně drahé, ale před halou byl stan, kde se shromáždila spousta fanoušků, a tam jsme byli.

Všude spousta Čechů, jen vedle mne seděli dva Švédové.
Ten mladší mne oslovil, ani už nevím kvůli čemu ... Když prý nebyli ve finále, tak prodali lístky, co měli koupené, a šli do stanu. A on původně vůbec neměl jet do Vídně, ale zaskočil za někoho jiného a prý byla velká náhoda, že se ho podařilo s tou nabídkou kontaktovat.

Začali jsme se bavit, celý zápas jsme povídali. Radovali se z gólů. Po zápase říkal, že by rád ještě dál povídal.

A tak jsme vyrazili, oni, kamarádka a já. Z druhého Švéda se vyklubal naprosto skvělý strejda toho mladšího.

Večer, tedy vlastně už noc, utíkal strašně rychle.
Povídali jsme v hospodě, pak doprovodili kamarádku na kolej, pak strejdu do hotelu. Tam nám on, tedy strejda, připravil bacardi, hezky s ledem, v plastovém kelímku jsme ho nesli prázdným městem brzo po ránu a popíjeli a povídali. Pozor, opilí jsme nebyli vůbec.
Prochodili a propovídali jsme celou noc, až do šesti ráno.

Povídali jsme si naprosto o všem možném ... o našich špatných a dobrých stránkách, o tom, kdy bychom chtěli děti a kolik, o tom sám začal, jak bychom si chtěli zařídit rodinu, co bychom chtěli v budoucnu dělat... o tom, jak stačí málo a člověku se změní celý život. V tolika věcech uvažujeme stejně.

Vodili jsme se za ruce, kolem ramen, objímali se.

Ale, teď přijde to velké ale. Pusu jsme si nedali. Má ve Švédsku přítelkyni, se kterou žije. Řekl, že když je ve vztahu, chce zůstat věrný.

Ráno mne doprovodil na kolej a kolem poledne odletěl zpátky do Švédska. Píšeme si sms. Bavíme se v angličtině, ale přestože oba nejsme úplní profíci, vůbec tam není jazyková bariéra.

Píše, že je velmi rád, že mne potkal, že jsem pro něj velmi "special". Píše o mých očích, úsměvu ...
Ptá se, kdy si čtu maily.

Já sama jsem nikdy takového člověka nepotkala. Samozřejmě, že ho neznám. Ale ta věta, jak se říká, že člověk má pocit, jako kdyby se znal už roky, naprosto sedí. V životě jsem to nezažila. Dovedla bych si představit s tímhle člověkem strávit celý život. Asi to zní strašně pateticky, ale je to tak.

Na závěr pár fakt. Mně bude za pár dní 24, jemu je 25.

Myslíte, že je to poblouznění, které zmizí, nebo to má šanci pokračovat? Zažily jste to? Co byste poradily? Jak se mám chovat? Možná bych se potřebovala dostat zpátky na zem. Pak si zase říkám, že náhod, aby se tohle setkání uskutečnilo, bylo příliš mnoho na to, aby to nic neznamenalo. Přemýšlela jsem, sama jsem se rozhodla, že to nechám na něm. Nebudu nikoho do ničeho tlačit.

Ale je mi strašně a je to moc živé.

Redakce děkuje za příběh z redakčního mailu. Poradíte?

Omluva: pisatelka nebyla mailem obeznámená s tím, že její příběh vyjde o víkendu. Mailová zpráva nenávratně zmizela dříve, než jsem stačila odpovědět. J. K.