Včerejší den se opravdu nádherně vydařil. Věřím tomu, že mnohé z vás si ten 1. máj užily opravdu tak, jak se na tento den sluší a patří. Něžný polibek pod rozkvetlou třešní…. na jednu stranu to není tak moc, pusu přece dostáváme poměrně často – na druhou stranu je to jedno políbení zrovna v tento den něčím výjimečné. Právě proto, že se odehrává právě 1. května.

Pokaždé se ale nezadaří… tak jako mně před 13 lety.

Byla jsem se svými dcerkami již tři roky sama a konečně mi došlo, že tím, že budu žít jako jeptiška a vyhýbat se navázání vztahu s nějakým mužem, škodím jen sama sobě. Po manželovi se mi sice hodně stýskalo, ale cítila jsem, že nastal čas “žít dál”.

A tak jsem sundala klapky z očí a ochotně přijímala od kamarádek nabídky na večerní hlídání dětí, abych s další kamarádkou mohla vyrazit někam do společnosti.

Výsledek se brzy dostavil v podobě vysokého, milého, veselého, vousatého a tmavovlasého Jiřího.

Nevím, zda to způsobila ta tříletá abstinence, ale já jsem se skutečně velmi rychle zamilovala. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme spolu někam šli a on mě držel za ruku. V kině mě objal kolem ramen, před domem se se mnou loučil polibkem… Občas jsme zašli někam do vinárny, kde jsem, pravda, trošku cítila, že s ním a jeho vztahem k alkoholu nebude všechno úplně v pořádku, ale nějak moc jsem si tyto obavy nepřipouštěla. Kdo by se občas trošku víc nenapil, že?

Chodili jsme spolu již několik týdnů, když se přiblížilo ono magické datum – 1. máj. Vycházelo to zrovna na víkend a já jsem se rozhodla, že si konečně dopřeju tu pravou, zaláskovanou romantiku.

Dcerunky jsem vyexpedovala k rodičům na chatu a s Jiřím jsme se domluvili, že hned v pátek večer přijde ke mně domů a strávíme spolu první společný víkend, jehož vyvrcholením bude polibek pod rozkvetlou třešní -kde jinde než na Petříně.

V pátek jsem podrobila pečlivé očistě nejen svůj příbytek, ale především svůj vlastní exteriér. Ehm, ne, že bych se normálně nemyla… ale toho večera mělo přece jen dojít k něčemu zásadnímu, co mělo můj život posunout o další krůček k normálu.

Vykoupaná, navoněná, dokonale nalíčená a s vlastnoručně přichystanou večeří jsem čekala na svého milého… Dávno minula hodina, ve kterou se měl dostavit, hranolky už byly studené, minutky oschlé, víno na stole zteplalé a Jiří nikde.

S ubíhajícím časem postupně mizela má roztouženost a natěšenost a já jsem se zmítala ve střídavém strachu, jestli se Jiřímu něco nestalo, a vzteku, že se na mě prostě vykašlal.

O půlnoci jsem večeři naházela do odpadkového koše a s velmi rozporuplnými pocity se odebrala spát. Nechala jsem ukápnout několik hořkých slz na čistě povlečený polštář a pak jsem se propadla do milosrdného spánku.

V sobotu ráno jsem se vzbudila s přesvědčením, že Jiří dorazí a vysvětlí mi, proč v pátek nepřišel. Mobily tehdy nebyly a on neměl ani pevnou linku k sobě domů…. Jako správně oddaná blbka jsem tak strávila doma celý sobotní den i večer, abych poté opět zlehka pokropila polštář a sama samotinká usnula.

V neděli jsem si o Jiřího dělala už opravdové starosti. Nějak mi k němu nesedělo, že by byl až takhle nezodpovědný, a trápila jsem se myšlenkami, že se mu přihodilo něco opravdu zlého. Odpoledne jsem se šla projít, vyzvedla jsem děti na nádraží a bylo mi strašně. Mé po letech prožívané štěstí se zhroutilo jako domeček z karet a já jsem byla opravdu strašně smutná.

Když jsem uložila děti, ozval se zvonek.

Za dveřmi stál Jiří! Vesele se usmíval a v rukou držel nějaké povadlé koště. Na první pohled mi bylo jasné, že se mu s největší pravděpodobností nepřihodilo nic zlého, a byla jsem zvědavá, jak mi celou záležitost vysvětlí.

Pozvala jsem ho dál a zeptala se ho, kde od pátku byl. Vysvětlení, které následovalo, mě natvrdo posadilo na zem, sejmulo mi klapky z očí a uvrhlo mě do další beznaděje a samoty…..

“Nezapomněl jsem. Já jsem k tobě v pátek jel a před barákem jsem potkal kámoše z vojny. Neviděli jsme se fakt strašně dlouho. No, to musíš uznat, že jsme to naše setkání museli oslavit. Chtěl jsem jít jen tak na jedno, nebo na dvě, ale nějak jsme se zapovídali a najednou byly dvě v noci. Tak jsem šel domů a chtěl k tobě přijet v sobotu. A to jsem taky šel. Ještě jsem se stavil v krámě, že něco přivezu, a tam jsem potkal kolegu, kterej mi hlásil, že se mu v noci narodil syn a že to s ním musím oslavit. No uznej, to jsem mu nemohl odmítnout, že s ním nezapiju narození dítěte. No a pak byly najednou čtyři ráno. To už jsem teda k tobě nejel. A dneska odpoledne jsem si řekl, že k tobě už opravdu musím dojet, a bylo mi jasný, že se asi budeš zlobit, tak jsem ti koupil tady tu kytku. Ale jak jsem měl za sebou tu pořádnou kocovinu, tak jsem si zašel ještě na jedno pivko a dal si s klukama partičku mariáše. No a teď už jsem konečně tady. Máš radost?” Mával mi před očima zvadlými karafiáty a culil se jako měsíček v úplňku.

Nevěřícně jsem na něj zírala a pokoušela se dešifrovat ten monolog, který právě přednesl. Během několika pikosekund se mi v hlavě promítl náš případný společný život… Náš společný život s ním, mými dětmi a jeho alkoholem… Představila jsem si ty hektolitry slz, které by se po nocích vpíjely do mého polštáře, a viděla jeho dětsky rozesmátou tvář: ”Vždyť se přece tak moc nestalo, jen jsem se trošku napil s kámošema, to přece musíš pochopit.”

S neochvějnou jistotou jsem věděla, že takhle si svůj budoucí život nepředstavuji. Milého veselého Jiřího jsem i s kytkou vyprovodila ze dveří, dala mu definitivní sbohem, a pak jsem naposledy uronila několik slz….

Takto nevesele skončil jeden můj 1. máj … rozčarováním, prohlédnutím, smutkem… Byla jsem strašně nešťastná a smiřovala se s tím, že mi opět nastává doba samoty.

Na druhou stranu jsem ale věděla, že za daných okolností se stalo to nejlepší, co se stát mohlo.

Reklama