Už odmalička jsem měla sen – být bohatá, žít si v luxusu, nemuset v ruce obracet každou korunu.... Moji rodiče žili vždy od výplaty k výplatě, takže jsem si celé dětství a celé dospívání „vychutnávala“ věty typu: Jo holka, na tohle nemáme.... O tomhle si můžeš nechat jenom zdát.... Dovolená??? A kde bychom asi na ní vzali?....

 

Nenáviděla jsem ty věty. Nedokázala jsem pochopit, proč rodiče neudělají něco proto, abychom na tom byli lépe.
Kamarádky měly hračky, oblečení, různé blbosti, které pro mě byly stejně nedostupné jako chtít modré z nebe.

 

Když jsem dospěla, měla jsem v hlavě jasno. Nikdy nedopustím, abych si já v dospělosti něčím podobným opět prošla, nebo aby moje děti musely slyšet podobné hlášky.

 

Nejsnazší by pochopitelně bylo, postavit se na vlastní nohy, dokázat zabezpečit samu sebe, nespoléhat na nikoho jiného....
Jenže....
Na střední školu jsem se nedostala, takže jsem se vyučila prodavačkou potravin a asi je zbytečné zde psát, že jako prodavačka na svůj sen o bohatství mohu zapomenout.

 

Jelikož nemám ani maturitu, nemám šanci získat dobře placené místo. Pracuji v supermarketu a když budu upřímná, začínám mít svého stylu života plné zuby.

 

Od rána do večera makám, peníze nemám a blížím se přesně k té fázi života, jakou jsem si procházela od dětství.

 

A to rozhodně nechci.

 

Dospěla jsem k závěru, že když nejsem já sama schopna vydělat slušné peníze, musím se poohlédnout po muži, který mi dokáže zajistit pohodlný život.

Vím, že tato úvaha není asi nejšťastnější, nebo snad nejrozumnější, ale já to tak skutečně cítím...

 

Problém je v tom, že mám přítele.
Máme se moc rádi a myslím, že naší lásce nic nestojí v cestě – mimo peněz. Libor totiž pracuje ve stejném supermarketu jako já / na pokladně /, čili jeho výdělky jsou stejně směšné jako moje.

 

Jsem z toho smutná, protože Libor je hodný a prima kluk... Jenže já vím, že nebude nikdy schopen mě zabezpečit a tudíž vůbec nepřemýšlím o tom, že bych si ho vzala.

 

Asi bych mu to měla říci na rovinu, bylo by to fér, ale nechci ho ranit. Ještě ne. Ublížím mu stejně, ve chvíli, kdy se s ním rozejdu, tak proč ho ještě ranit tím, že mu řeknu: vyděláváš málo, nechci tě. Nejsi pro mě dost dobrý...

 

Před týdnem jsem si podala inzerát, že hledám finančně zajištěného muže pro trvalý vztah. Možná tomu nebudete věřit, ale nabídky se mi jen hrnou. Jistě, některé jsou zvrhlé, jiné zase naprosto nevěrohodné, ale se dvěma muži jsem si již povídala po telefonu, a hlavně s tím jedním to vypadá velice slibně.

 

Tvrdí mi, že je podnikatel, má vlastní dům, chatu, auto... Až si toto ověřím a pokud to bude pravda, láska neláska, jdu do toho.

Jsem totiž přesvědčená o tom, že když se budu cítit šťastná, budu žít tak, jak jsem vždy chtěla, přijde buď láska sama od sebe a nebo ji zkrátka oželím.

 

Pro mě je skutečně hlavní být šťastná a vím, že šťastná nebudu nikdy, pokud budu žít „v chudobě“.

Nu, uvidíme jak to celé dopadne. Držte mi palce, protože v neděli 12.6. mám s „panem podnikatelem“ první rande, tak snad mu padnu do oka....

 

Zdraví vás čtenářka