Už je to skoro 40 let, ale mně to stále připadá jako včera.
Byla jsem se svojí kamarádkou na vesnické zábavě. Tenkrát to nebyly diskotéky, ale „živá“ muzika. Hráli čtyři mladí muzikanti, kteří přijeli z města.
S Andulou jsme se hodily do gala a vyrazily.
V sále už bylo plno, kamarádi nám drželi místa, abychom si nesedly jinam a oni tak nepřišli o tanečnice. Byl krásný večer, šly jsme z náruče do náruče a tančily jako o život.
Pily jsme kofolu, tlachaly a hodnotily „potencionální ženichy“. Bylo nám veselo, jako mladým dívkám … vidím to jako dnes.
Stále jsem však cítila, že se na mě někdo dívá a mé oči se stáčely k mladému bubeníkovi. Když se naše oči setkaly, z těch jeho vyskočily plamínky.
Ale doma mě učili, že není vhodné, aby dívka dávala najevo náklonnost k chlapcům. Tak jsem dál tančila s jinými a ucucávala limonádu.
Po vyhlášení přestávky jsme s Andulou zamířily na čerstvý vzduch, ale tam jsem zjistila, že vlastně dělám křena – čekal tam na ni chlapec.
Vracela jsem se tedy do sálu. Ušla jsem pár kroků a proti mně se objevily oči. Ty oči, co mě pronásledovaly celý večer – tmavé, hluboké, ale hlavně krásné… K nim patřil velice pohledný chlapec a říkal: “Slečno, už jsem měl strach, že jste odešla.“

Neodešla jsem, už nikdy jsem neodešla.
Z kočárku se na mě postupně dívaly tři jeho věrné kopie.
Zestárli jsme, ale ty oči zůstávají stále stejné. Stačí, abych se do nich zahleděla, jsou plné lásky a porozumění.
My nepotřebujeme slova na vyznání lásky. Byla to láska na první pohled, jsme šťastní.  

          
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY