A přesto zažila…
Jednou se pořádala od firmy, ve které jsem pracovala, víkendová akce, která byla zároveň i pro naše VIP zákazníky.
Jelikož jsem nebyla vedoucí oddělení, ale pouze zástupkyně, nebrala jsem to nějak na vědomí. Byla jsem naprosto v klidu, jelikož jsem věděla, že kolegyně (vedoucí ) ráda pojede. Ale ouha. Jí se nějak nechtělo, a tak nastrčila na tu akci mě. Moc nadšená jsem z toho nebyla. Snažila jsem se z toho nějak vykroutit, ale bohužel. Prostě jsem musela chtě nechtě jet. A tak jsem, ačkoli nerada, v pátek večer odjela.

V sobotu ráno se začalo vše připravovat. Naším úkolem bylo věnovat se po celý den a večer našim zákazníkům. S kolegou jsem dostala na starost skupinku, asi 12 zákazníků z našeho města, ve kterém byli jen samí muži a jediná žena, a to já.
Po celý den se pořádaly různé soutěže a hry, raut s dobrým jídlem a pitím a nakonec volná zábava. Ačkoli jsem z toho měla strach, nakonec jsem byla ráda, že kolegyně odmítla.

Poznala jsem spoustu nových tváří a blíže jsem se seznámila s našimi zákazníky. Ani nevím jak, ale stále jsem se věnovala jednomu zákazníkovi, aniž bych si toho byla vědoma, že se mu věnuji víc než ostatním. Bylo to asi tím, že mi byl moc sympatický a moc hezky se mi s ním povídalo. A tak slovo dalo slovo a já mu nabídla, že se o něj, jako o zákazníka budu starat. Že se na mě může kdykoli s čímkoli obrátit. Byla jsem ráda, že budu mít více spokojených zákazníků, kteří budou jednat jen se mnou.

Víkend utekl rychle a mně se domů ani moc nechtělo. Byl to moc příjemný víkend, ze kterého si bohužel moc nepamatuji. :-)

A tak čas plynul…“Sympatický zákazník“ z firemní akce mi zůstával věrným zákazníkem. Vždy jsem mu vše a ráda vyřídila, zařídila, zpracovala…Občas se přijel do firmy podívat, něco vyřídit, popovídat si se mnou…. Vše bylo tak nevinné a čistě z pracovního hlediska. Ani ve snu by mě nenapadlo mít nějaké postranní úmysly či vůbec nad něčím takovým přemýšlet, že bychom mohli spolu zajít třeba na kafe... Každý z nás měl několikaletou známost...

Bylo tomu již 7 měsíců, co uplynulo od naše prvního setkání…
Jednou se opět zastavil na naší firmě. Bylo na něm vidět, že není ve své kůži. Jestli bych prý nezašla na kafe. Zdráhala jsem se. Nemohla jsem přeci jít s cizím mužem na kafe, když jeden na mě čekal doma…
Dlouho mu trvalo, než mě přesvědčil a než jsem kývla. To už jsem začínala mít ve vztahu nějaké problémy. Řekla jsem si, proč ne? Proč bych si nemohla vyjít. Vždyť jde pouze čistě jen o „klientskou“ schůzku. A tak jsem opravdu šla.

Zajeli jsme do jedné venkovní restaurace u lesa. Moc hezky jsme si povídali a mně přišlo, jako bychom se znali strašně dlouho. Našli jsme společnou řeč, zájmy i znamením jsme se k sobě hodili. Nechtěla jsem si vůbec připustit, že je mi s tímto člověkem moc fajn. Bylo to tak zvláštní, až jsem se toho úplně bála. Po dvouhodinovém sezení v restauraci jsme zašli s jeho psíkem do lesa. Strach jsme docela měla, jelikož jsem nevěděla, co od cizího člověka mohu očekávat. Ale strach byl zbytečný..

Za ten večer jsem se o něm dověděla spoustu věcí a vlastně i to, proč je tolik zničen. Po 6 letech skončil jeho vztah. Ani mě to neudivilo, jelikož ten rok a hlavně v květnu, kdy je měsíc lásky, jsem z každé strany slyšela o rozpadajícím se manželství a vztahu…
A jen jsem se modlila a přála si, aby to nepotkalo i mě. Jenže ani já se tomu nevyhnula. Ačkoli jsem již nějaký ten rok cítila, že ten vztah není ono, že postrádám z druhé strany lásku, cit a pochopení, bála jsem se konce. Ale zjistila jsem, že to bude pro oba vysvobození.

A opět jsem se po týdnu sešla čistě z hlediska, už ne pracovního, ale soukromého, ale ve vší počestnosti se „sympaťákem“…Mezitím můj 7-letý vztah dohoříval a za pár dnů nadobro dohořel.
A tak jsme se ocitli se „sympaťákem“ na jedné lodi. Začali jsme spolu plout životem a vlastně už takto proplouváme přes rok a nebýt mé kolegyně, která za všechno může, svého „sympaťáka“ bych snad nikdy nepoznala…
Oba jsme rádi, že to dopadlo tak , jak to dopadlo a že jsme spolu šťastní.

A pak že nevěřím na lásku na pracovišti. :-)  

        
Reklama