Sem tam nějaký prvek, troška kyseliny, nemíchat a protřepat!

Je vědecky doloženo, že směsice chemických látek, které v mozku zažehnou romantickou lásku, má zcela jiné složení než směs podporující dlouhodobou oddanost.

Čemu tedy vlastně říkáme „láska“? Jak vzniká?

 

Ve všech civilizacích se odnepaměti o lásce tradovaly pověsti, skládaly básně, psaly divadelní hry. Psalo se o lásce čisté i nenaplněné, o vášnivém vzplanutí, ale i o tom, jak se v průběhu času láska mění, jak nás znenadání opouští, vyprchává...

 

Romantické kouzlo spletitostí lásky už možná brzy zaznamená povážlivé trhliny. Nový výzkum poprvé vrhá světlo na to, kde v mozku „sídlí“ láska, a odhaluje její chemii.

 

Antropoložka Helen Fisherová, profesorka na Rutgers University v New Yorku, zasvětila většinu své práce studiu biochemických pochodů lásky ve všech podobách: Zkoumala vášeň, romantickou zamilovanost, oddanost i nestálost projevů lásky.

 

„Žena nevědomky využívá orgasmus jako pomůcku při rozhodování, zda je pro ni muž vhodný, či ne. Pokud vyvrcholení s partnerem nedosáhne, instinktivně cítí, že není »ten pravý«, že nejspíš nebude ideálním manželem a otcem,“ vysvětluje Fisherová.

 

„Domníváme se, že se vrtkavý ženský orgasmus vyvinul právě proto, aby ženám – samičkám – pomohl vybrat a odlišit toho »správného« od »nesprávného« muže.“

 

Jedním z hlavních cílů Helen Fisherové během uplynulých deseti let bylo sledování lásky pomocí magnetické rezonance. Fisherová se svými spolupracovníky Arthurem Aronem a Lucy Brownovou studovala pokusné „šíleně zamilované“ subjekty v průměru sedmi měsíců.

 

Pokusným osobám uvnitř magnetické rezonance ukázali dvě fotografie – jednu neutrální, druhou zachycující milovaného člověka.

Výsledky byly fascinující. Jakmile pokusná osoba spatřila obrázek milovaného člověka, „rozsvítily“ se části jeho mozku spojené s radostí a potěšením (ventrální tegmentální oblast a kaudální jádro).

 

Fiesherovou a její tým nenadchlo ani tak přesné zjištění „adresy“ lásky, ale sledování průběhu jejích specifických chemických drah. Láskyplné podněty „rozsvěcovaly“ kaudální jádro, hustou spleť receptorů přenášejících dopamin, který Fisherová považuje za právě nejdůležitější složku „elixíru lásky“.

 

Láska hory přenáší
Dopamin namíchaný ve správném poměru je zdrojem energie, radostné nálady, soustředěné pozornosti a motivace získávat odměnu. Právě proto zamilovaný člověk snadno dokáže například probdít celou noc a ještě nadšeně pozorovat východu slunce, běžet vytrvalostní závod nebo sjíždět prudké svahy, které by za běžných okolností byly nad jeho lyžařské schopnosti.

 

Láska nám dodává odvahu a bystrost a nutí nás podstoupit skutečná nebezpečí.

 

..............................

Donatella Marazzitiová je profesorkou psychiatrie na univerzitě v italské Pise a studuje biochemii milostné roztouženosti. Začala se zajímat o podobnost mezi láskou a obsedantně kompulzivní poruchou.

 

Obsedantně kompulzivní porucha (OCD – Obsessive–compulsive disorder) patří
k úzkostným poruchám a je poruchou chronickou. Pacient má nutkání vykonávat určitý soubor činností, kompulze, které jsou také běžně nazývány rituály. Člověk, který trpí obsedantně kompulzivní poruchou, bude mít pocit nesnesitelné úzkosti (např. že se jeho blízkým nebo jemu něco hrozného stane), dokud nevykoná kompulzi. Tyto kompulze mohou být patrné navenek nebo se mohou odehrávat v mysli. Začátek poruchy je většinou mezi
18. a 25. rokem. Průběh je dlouhodobý a po zhoršení do určitého stádia intenzita kolísá.

 

Jsem blázen, nebo miluji?
S kolegy měřila hladinu serotoninu v krvi 24 osob, které se v průběhu uplynulých šesti měsíců zamilovaly a na svého „miláčka“ mysleli čtyři hodiny denně.

 

Serotonin je naším patrně nejvýznačnějším nervovým přenašečem. Lidé trpící obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) nemají vyváženou hladinu serotoninu.

 

Profesorka Marazzitiová srovnala hladinu serotoninu zamilovaných s hladinou serotoninu lidí trpících OCD a lidí, které netrápila láska, ani žádná psychická porucha.

Hladina serotoninu v krvi obsedantů a zamilovaných byla o 40 % vyšší než u normálních pokusných osob.

 

Vysvětlení: láska a obsedantně kompulzivní porucha mají podobný chemický profil – někdy proto může být obtížné odlišit lásku od duševní poruchy.

 

Od lásky dál!

Takovým pokynem se samozřejmě nikdo z nás nebude řídit. Zamilováváme se zas a znovu a pokaždé se vystavujeme velmi nezdravému stavu mysli. Pro ty, kteří uvízli v sevření nekontrolovaného poblouznění, existuje celá řada léků tlumících pohlavní pud.

 

Helen Fisherová je přesvědčená, že polykání těchto prostředků ohrožuje schopnost člověka se zamilovat a zůstat zamilovaným. Otupením touhy po lásce a s ní souvisejícího libida okorávají vztahy. „Znám manželskou dvojici, která stála před rozvodem. Žena brala antidepresiva. Potom je vysadila, znovu začala mít orgasmus a opět se stala pro manžela sexuálně přitažlivou,“ říká Fisherová.

 

Psychoanalytikové vymysleli nesčetné teorie o tom, proč se zamilováváme právě do toho, a ne jiného člověka:

♦ Sigmund Freud by řekl, že váš výběr je ovlivněn neopětovaným přáním vyspat se s matkou (v případě chlapce), nebo s otcem (v případě děvčete).

♦ Carl Gustav Jung byl přesvědčen, že vášeň pohání jistý druh kolektivního nevědomí.

♦ Thomas Lewis z lékařské fakulty University of California v San Francisku a řada dalších současných psychiatrů se domnívá, že romantická láska vychází z našich nejstarších dětských pocitů důvěrnosti.

Do našeho mozku se natrvalo vtiskla matčina tvář, pocity u jejího prsu a ničím nezkalený klid a bezpečí – a jako dospělí se snažíme to všechno znovu získat.

 

Podle této teorie nemilujeme ani tak kvůli budoucnosti, kterou chceme budovat, ale kvůli minulosti, kterou bychom rádi získali zpět. Láska reaguje na minulost, vrací nás zpátky, a právě proto v nás některý člověk vzbuzuje pocit, že je „ten pravý“ nebo že už „ho známe“. On nebo ona nám jsou povědomí. V jejich vzhledu, vůni, slovech nebo dotycích je něco, co probouzí do podvědomí dávno zasunuté vzpomínky.

 

Zdroj: Nathional Geographic