Každý člověk zažívá ty rozpory, kdy sen – vysněné přání, naráží na realitu, která mu často znemožňuje, nebo oddaluje svůj sen uskutečnit.
Pokud však nežijeme v úplných iluzích a máme odvahu a sílu, dokážeme tyto rozpory a překážky překonávat. Neztrácet své sny, je totiž to nejdůležitější, neboť bez nich člověk ztrácí víru a naději.

Přesto však existuje velmi křehká hranice mezi tímto snem a iluzí a rozpoznat tuto hranici je někdy velmi těžké.
Je totiž známo, že člověk žije dva světy. Jeden vnější, reálný a druhý vnitřní, často příjemnější a jemnější.
Jinými slovy také život veřejný a soukromý.

V naší současné společnosti se stalo velmi nutným chránit si své soukromí, svůj osobní život, díky kterému máme sílu začínat znovu, měnit věci, vyrovnávat se s problémy. Chránit si náš svět je každodenní nutností, protože jinak je nám „rozkrádán“.
Na druhé straně to však vypadá tak, že lidé jsou uzavřenější, nedávají najevo své čisté emoce, mezi lidmi je hrána konvenční hra.
Podle vlastní zkušenosti můžu říci, že i přátel ubývá tolik, kolik přibývá známých.
Lidé se hlídají, aby znovu důvěřivě nenalétli, aby nedostali znovu prudce přes prsty.

První rozpor mezi iluzí a skutečností vzniká, když vyjde člověk od své milující rodiny do světa, kde nemůže použít tento důvěřivý, naivní a dětský rys v komunikaci s ostatními, protože se nevyplácí.
Někdy i ta nejlepší přítelkyně vám přebere kluka. To je život.
A co člověku pomáhá nejvíce? Co mu umožňuje pocítit radost, být šťastný, mít rád svůj život a přát?

Je zkušeností prokázáno, že nejlepší lék a ochrana lidské duše je LÁSKA.
Světoznámý mírový Dalajlama ověnčuje lásku skvostným tajemstvím, křehkým a teplým, které nás převádí právě přes rozpory mezi snem a skutečností. Umožňuje nám totiž alespoň částečně svůj sen žít.
Každý to zná, ten rozdíl, kdy kráčí po ulici zbaven ideálů, pokořen a smuten, a když po té stejné ulici kráčí čerstvě zamilován. Emoce jitří, lesklé plochy střech se nám zdají kouzelné, slyšíme ševelící stromy, vidíme malé děti, jak na nás důvěřivě pokukují. Všechno je jinak, když žije člověk s láskou.
Jak lehce se uvěří lásce, tak lehce se může sklouznout do iluze.
Když totiž člověk miluje celým srdcem beze zbytku, zdá se mu celý svět krásný, na všech lidech by dokázal najít něco pěkného, soucítí s utrpením a má chuť zachránit svět. Je to nebetyčná idea.

Láska chrání zamilované, protože nemají černé myšlenky, protože se nebojí, nemají strach, každý problém řeší snadněji nebo ho vůbec nevidí…
Takový duševní stav by chtěl člověk prožívat neustále, bez přestání, což JE možné, pokud nežije v iluzi a uvědomuje-li si realitu.

Zatímco zamilovaný laská konečky prstů zelenou trávu a pozoruje berušku, jak leze po prstu nahoru, pořád a pořád, aby mohla vzlétnout, člověk, co sedí o kousek dál na lavičce zrovna klesá na mysli, protože dostal výpověď, umřel mu pes a opustila ho družka.
Když jste zamilovaný, myslíte si, že mu můžete pomoci dobrým slovem, úsměvem či legrací. Ve skutečnosti to tak opravdu funguje, ale jak dlouho?

Kolika lidem můžete pomoci? Je ve vás tolik síly jako v Matce Tereze? Totiž ani v horoucím zamilování a kráse světa nesmíme zapomínat na ochranu našeho vnitřního světa, neboť lidé vás vysají (máte něco, co oni nemají a chtějí to), láska opadne, nastanou potíže, zeslábnete a budete opět řešit náraz na realitu, rozpor mezi iluzí a skutečností.

Na závěr tedy dobrá rada.
Chraňte svou lásku před upíry!
Dávejte, ale buďte na pozoru, zda také dostáváte.
Dnešní svět posuneme dál jen láskou, dobrotou a pokorou, proto ji musíme ochraňovat a NE ztrácet!        

     
Reklama