Pokud však nežijeme v úplných iluzích a máme odvahu a sílu, dokážeme tyto rozpory a překážky překonávat. Neztrácet své sny, je totiž to nejdůležitější, neboť bez nich člověk ztrácí víru a naději.
Přesto však existuje velmi křehká hranice mezi tímto snem a iluzí a rozpoznat tuto hranici je někdy velmi těžké.
Je totiž známo, že člověk žije dva světy. Jeden vnější, reálný a druhý vnitřní, často příjemnější a jemnější.
Jinými slovy také život veřejný a soukromý.
V naší současné společnosti se stalo velmi nutným chránit si své soukromí, svůj osobní život, díky kterému máme sílu začínat znovu, měnit věci, vyrovnávat se s problémy. Chránit si náš svět je každodenní nutností, protože jinak je nám „rozkrádán“.
Na druhé straně to však vypadá tak, že lidé jsou uzavřenější, nedávají najevo své čisté emoce, mezi lidmi je hrána konvenční hra.
Podle vlastní zkušenosti můžu říci, že i přátel ubývá tolik, kolik přibývá známých.
První rozpor mezi iluzí a skutečností vzniká, když vyjde člověk od své milující rodiny do světa, kde nemůže použít tento důvěřivý, naivní a dětský rys v komunikaci s ostatními, protože se nevyplácí.
Někdy i ta nejlepší přítelkyně vám přebere kluka. To je život.
A co člověku pomáhá nejvíce? Co mu umožňuje pocítit radost, být šťastný, mít rád svůj život a přát?
Je zkušeností prokázáno, že nejlepší lék a ochrana lidské duše je LÁSKA.
Světoznámý mírový Dalajlama ověnčuje lásku skvostným tajemstvím, křehkým a teplým, které nás převádí právě přes rozpory mezi snem a skutečností. Umožňuje nám totiž alespoň částečně svůj sen žít.
Každý to zná, ten rozdíl, kdy kráčí po ulici zbaven ideálů, pokořen a smuten, a když po té stejné ulici kráčí čerstvě zamilován. Emoce jitří, lesklé plochy střech se nám zdají kouzelné, slyšíme ševelící stromy, vidíme malé děti, jak na nás důvěřivě pokukují. Všechno je jinak, když žije člověk s láskou.
Jak lehce se uvěří lásce, tak lehce se může sklouznout do iluze.
Když totiž člověk miluje celým srdcem beze zbytku, zdá se mu celý svět krásný, na všech lidech by dokázal najít něco pěkného, soucítí s utrpením a má chuť zachránit svět. Je to nebetyčná idea.
Láska chrání zamilované, protože nemají černé myšlenky, protože se nebojí, nemají strach, každý problém řeší snadněji nebo ho vůbec nevidí…
Takový duševní stav by chtěl člověk prožívat neustále, bez přestání, což JE možné, pokud nežije v iluzi a uvědomuje-li si realitu.
Zatímco zamilovaný laská konečky prstů zelenou trávu a pozoruje berušku, jak leze po prstu nahoru, pořád a pořád, aby mohla vzlétnout, člověk, co sedí o kousek dál na lavičce zrovna klesá na mysli, protože dostal výpověď, umřel mu pes a opustila ho družka.
Když jste zamilovaný, myslíte si, že mu můžete pomoci dobrým slovem, úsměvem či legrací. Ve skutečnosti to tak opravdu funguje, ale jak dlouho?
Na závěr tedy dobrá rada.
Chraňte svou lásku před upíry!
Dávejte, ale buďte na pozoru, zda také dostáváte.
Dnešní svět posuneme dál jen láskou, dobrotou a pokorou, proto ji musíme ochraňovat a NE ztrácet!
Nový komentář
Komentáře
novacka: To taky nemusí být vždycky pravda....
???
Taky mě to v necelé půlce přestalo bavit číst tak zdar, jdu jinam.
Léthé: Tak to jsem neslyšela, ale je to fakt
Považuji se za pasivní čtenářku Ženy-in, ale tohle se nedá nekomentovat. To je neskutečný blábol! Obzvláště výraz "emoce jitří" mě dostává.
gryzli: No i tak se to myslím dá praktikovat, ale to je ten nevědomý způsob.
Kdo to řek,snad ne já
,že je láska krásný cit,láska bodá jako nůž,tak ať táhne já chci mít klid
...neskučím jako pes,náhle ti trsám SMS,lásko můžeš klidně spát a chcípni,když mě už nemáš rád
...jsem to možná zkomolila
Jeden příspěvek tady říká,že láska=postel. Možná jsem naivní,ale myslím,že tak to není. Ano, u většiny to možná takhle funguje. Ale já přeci jen ještě věřím na lásku spojenou především se sladkým opojením,kdy člověk vidí všechno růžově a je tak trochu obrněn proti nástrahám tohoto světa.
Co to je????
Jakmile mi někdo začne říkat, že bych měla v něco nebo někoho věřit - hnedmu odpovím, že člověk má věřit jen sám sobě a to ještě s rezervou!
Energetičtí upíři skutečně jsou mezi námi, ale jak to souvisí s láskou, to netuším, snad leda v tom, že oni milují jen sebe a proto pro sebe kradou druhým tu energii.
Já bych si nenechala lézt po prstu
ani kdybych byla sebevíc zamilovaná, fuuuj...
Jo, zrovna včera u nás zvonil někdo, kdo začal tím, že prý nám bude radit, jak lépe žít. Tak jsem ho za vydatného štěkání našeho
poslala někam. (Samozřejmě slušně)
O čem to vlastně bylo? Nevím, co si mám myslet. To mám jako milovat každýho na potkání. To bych asi brzo skončila s depkou u Chocholouška, protože bych zjistila, že ne každý, komu budu tu mojí lásku rozdávat si jí vůbec nezaslouží. Milovat ano, ale také být milován, ne? K čemu budu někoho milovat a já jemu budu ukradená. To šlo ve 12 letech, ale teď.
Mě to tak přijde.
Nepíše pisatelka mezi řádky o lásce k bližnímu svému?
No taky nejak nechapu souvislosti, ale neva, jsem ZAMILOVANA, takze to beru s klidem
jo, jo. Láska je láska, nad ní není :-)
Vypadlo mi jedno slovo - REALISTA-PESIMISTA
.
Nerada bych se dotkla autorky toho "díla", ale připadá mi, že původní záměr k napsání článku byl jiný a že potřebovala stihnout uzávěrku. Aspoň takto to na mě působí - taková "hurá akce"
. Jinak si nemyslím, že by člověk musel být zamilovaný jenom proto, aby měl radost z berušky na prstu a nebo ze zelené trávy. Pokud člověk není sám o sobě v pohodě a spíš optimista, než realista, tak ani láska mu moc nepomůže - možná zamilovanost, ktrá způsobí, že i partner, s kterým se člověk za pár měsíců nebo let rozejde, je v období ZAMILOVANOSTI opravdu tím nejlepším na světě bez jediné chybičky. To vám totiž cokoliv šedého a mdlého připadá nádherně barevné. Pokud nejste uvnitř "rozesmátý a milý člověk", tak vám láska k tomuto postoji nepomůže. Je totiž hodně lidí, kteří sice milují svou drahou polovičku, ale okolí to na nich nepozná, protože jsou morousové. Takže, láska... je láska
.
taky jsem z toho článku celá divoká